Novinky

Wilsonic 2007, 8.6 - 9.6. 2007, Bratislava (den druhý)

Wilsonic Druhý den Wilsonicu otevírali na hlavní scéně opět slovenské projekty. Stihnul jsem až ten druhý, celkem obskurně nazvaný Eduardo Borsuci in Optima Forma. (Prý podle známého italského zpěváka. Hehe. Známého. Italského. Nu, dobrá, vtipkovat chlapci umí, ale hrát? Hrát naštěstí taky.) A podobně jako den předešlý Lazy Poets, i trojice pánů Peter Stehlík a Dušan a Rado Černákovi příjemně překvapila. Jejich mix bicích (skvělých!), baskytary, elektroniky a samplů ústil do výsledné acid jazzové podoby, která se transformovala tu do abstraktních elektronických forem, tu do funku a groove, tu do tanečnějších zlomenin, ale občas také až do ambientně laděných nálad. Pěkné, pěkné, jen jsem se v tom shluku zvuků místy až ztrácel, na čemž možná měly svůj podíl také občas až neúnosně dlouhé stopáže skladeb.

Stejně jako mě míjí produkce The Heritage Orchestra, nepřišel jsem (zatím?) na chuť ani polské avantgardně jazzové trojici Pink Freud. Na můj vkus více sól a hudebního "filozofování" na úkor společného "prostého" hraní mě nezaujalo ani v živém provedení, což se nedalo říct o početném publiku, které na Pink Freud dorazilo a následně si koncert i patřičně užívalo. Podobně jako u The Heritage Orchestra lze tedy podle reakcí publika a posléze i pokradmu odposlechnutých pochval (s víceméně čistým svědomím) vystoupení Pink Freud považovat za přinejmenším vydařené.

Během větší části koncertu polské trojice a až do začátku hraní "kočkokapely" Psapp jsem víceméně trhaně a roztěkaně vnímal produkci litevského (Selffish) potažmo rakouského (Mimu) projektu v divadle Aréna. Ani jeden z nich mne bohužel nezaujal natolik, abych byl schopen se na jejich elektronické experimenty soustředit více, než na (už opět) nedýchatelný a únavu vyvolávající vzduch, který činil z tohoto jinak sympaticky působícího divadla (opravdu) horko těžko obyvatelný prostor. Rotoval jsem tedy mezi čerstvým vzduchem "tam venku" (nehrají už Psapp?) a značně opotřebovaným "tam vevnitř", až konečně přišla půl desátá a s ní i zmínění Britové.

Ze studiové dvojice se na Wilsonicu vyklubala regulérní kapela, v jejímž čele pro někoho sympaticky a bezprostředně, pro jiného vlezle a uměle, komunikovala s publikem a rozdávala / rozhazovala vlastní vyrobené kočky a další milodary zpěvačka Galia Durant. Jejich verze popu s těžkou úchylkou na kočky (co?) a všemožnými cingrlátky, chrastítky a vrčítky byla občas až příliš přeplácaná a hravá, než by bylo bývalo záhodno, ale na druhou stranu musím přiznat, že vzhledem k prvnímu setkání s jejich alternativním pojetím písničkových struktur z toho ve výsledku Psapp nevyšli vůbec špatně… A jestli nic jiného, tak minimálně zpříjemnili čekání na koncert headlinera letošního ročníku festivalu Wilsonic, švédské Koop.

Začali takřka na čas (a bohužel na čas i skončili), skladbou Beyond the Son z aktuální desky Koop Islands. Poté už na pódium za pětičlennou kapelou (dechy, bicí, vibrafon měla na svědomí trojice hostů, vše ostatní – tedy především samply, podklady a melodické linky a plochy, ale i akordeón či piano, dvojice Magnus Zingmark a Oscar Simonsson) přišla i Yukimi Nagano a jeden velký waltz na Koop island mohl začít. Jednoduché, ale o to silnější nápěvy měly v živém provedení v převážné většině ještě intenzivnější vyznění, než na albech (z debutu nezazněl k mému zklamání, přestože očekávanému, ani tón) a hity jako Summer Sun, Koop Island Blues, Baby, Tonight, Waltz for Koop, Bright Nights či Forces… Darling dokázaly lehounce a přece pevně sevřít, až se člověk tetelil blahem. Vokál Yukimi Nagano si ohledně křehkosti v ničem nezadal s cinkáním vibrafonu a celkově zvuk koncertu působil až nezvykle lehkým dojmem v tom nejlepším slova smyslu. Asi bych nepřišel na lepší přirovnání, než mi v tu chvíli nabízela na žlutavém podnose sama příroda. Nu-jazz, který Koop předvedli, byl dokonalý akustický obraz vůně lipových květů, ať to zní sebevíc kýčovitě, klišovitě a ještěnevímjak -itě.

Krátce po skončení koncertu Koop začali v cirkusovém šapitó hrát Maďaři Erik Sumo & Band, ale mě táhla jakási intuice (teď už vím, že správná) znovu do nedýchatelna jménem Wilsonic Arena. Tam právě dohrával Herbert Weixelbaum a během chvilky byli připraveni poslední zástupci rakouské scény v rámci čtyřhodinového FM4 Radio koutku, dvojice Microthol. Po Birdy Nam Nam největší překvapení, kterého se mi na letošním Wilsonicu dostalo. Robotický minimal elektro acid Philippa Haffnera a Constantina Zeileissena v duchu Afrika Shox od Leftfield měl všechno, co má takováhle muzika mít. Drive, atmosféru, spád a chytlavé motivy zaloopované do gradující repetice. Hodinka s produkcí těchto dvou "pánů minimálů" mi utekla snad nejrychleji v rámci celého festivalu.

Čistě kytarové duo Thief mi jaksi do letošního konceptu Wilsonicu zrovna nezapadalo a jestli jsem na něco po excelentní elektro masírce od Microthol neměl chuť, tak to byli právě kytarovkáři v jakékoliv podobě. Směr dubstep made by MRK One a lodní klub Nassau byl tedy jasný. Jenže ouha. Uši dostaly během pouhého průchodu horní stageí do dolní, kde si jeli svou čtyřhodinovku DJ Blue a Tall, pořádně za uši. Pobodané a pořezané od nemožně hlasitého a nepříjemně ostrého zvuku se kroutily v bolestech, že jsem v tu chvíli ani neměl odvahu absolvovat tu cestu ještě jednou, zpátky na pevninu. Naštěstí se mi zrovna Blue trefil do lehce unavené nálady, takže jsem mohl načerpat během poslechu části jeho setu dostatek sil k útěku za Jazzanovou, což se také posléze povedlo.

Co se ale nepovedlo bylo vystoupení Jazzanovy samotné, tedy konkrétně DJe Alexe Barcka a zpěvačky Clary Hill. A to po zvukové i hudební stránce. Neinovativní, průměrné, jazz houseové instrumentálky bohužel nezachránila ani svůdně se kroutící Clara Hill, ani její zpěv, který dostal od zvukařů opravdu co proto. Vystoupení Jazzanovy tak bylo v tu chvíli bez milosti vrženo na stupínek nejvyšší v nevyslovené soutěži o nejhůř ozvučený gig celého festivalu.

Sobotní únava tu páteční s přehledem překonala, takže úchylné, absurdní, provokativní a vpravdě experimentální, produkce projektů Agaskodo Teliverek (Maďaři oblečení jak dva přerostlí fotbaloví klučíci do barevných podkolenek, krátkých trenýrek a bílých tílek a hrající cosi mezi odsýpanými "hobluj hobluj riff vypalovačkami" a nekonečnými sóly na dvě kytary s přídavkem nasamplovaných bicích.) a DJ Scotch Egg Band (Japonsko-anglická trojice ulítávající na zvucích gameboyů a starých japonských videoher, které mixovala do gabba-coreových výplachů, či čeho.) už na mě v tu chvíli byla trochu moc. Na nemálo návštěvníků Wilsonicu ale očividně ne, protože prostor Areny byl i během jejich vystoupení stále solidně zaplněn.

Jinak opravdu povedený a sympatický festival možná v některých bodech tak úplně nesplnil moje představy (Třeba neúčast Clarka, i když za to samozřejmě organizátoři nemohou, hodně zamrzela, aneb "ono na mě letadlo nepočká, když přijdu pozdě?"), ale coby úvod pro nadcházející letní sezónu se Wilsonic ukázal být jako více než správnou volbou. Volbou, která navíc ani po absolvování dalších festivalů určitě nezapadne v podzimních listech zapomenutí. Ďakujem, organizátorovia!