Novinky

Petr Linhart - Sudéta

Petr Linhart - Sudéta Petr Linhart - Sudéta
14 skladeb / 47:28, Indies

Panenko Máří ze síně,
já chovám laptop na klíně
– a neumím to vrátit.
(Maria Stock, Petr Linhart)

Atmosférou dost blízko současným sudetským autorům, třeba Martinovi Fibigerovi (román Aussiger) či Jaromíru Švejdíkovi z Priessnitz, se pohybují písničky Sudéty - první sólové desky Petra Linharta. Muzikanta, který hrál v 80. letech v Ježkově skupině Čp. 8, spoluzakládal Majerovy brzdové tabulky, spolupracoval s Františkem Stralczynským, Pepou Lábusem i Bonsai. A po jedné písničce (Rozorávání mezí na báseň Marcely Mikuláškové) má na letošní desce Brno, město básníků a na Havěti všelijaké 2 (Zvířátka).

Na mírné ráčkování písničkáře si člověk rychle zvykne - a pak už se jen nechá unášet atmosférou písní. Ani jistá monotónnost hlasu to nekazí, dokonce má svou výhodu. O to víc mohou na posluchače působit samotné verše ve spojení s hudbou i konkrétními zvuky. S hudebními (ne)nástroji, zdaleka ne jen kytarami, i s elektronikou a samply ze Sudet. Třeba se zvuky města Nowa Ruda (krásná Agni) či hudbou skřítků (Vlašské knihy). I v tom je - podle mého - Petr Linhart u nás originální. Ale možná jen neznám "všechno". Srovnání s Bratry Orffy? Náladou místy snad, možná. Ale obecně v nich je mnohem víc radosti. A teče jim někde na desce voda?

Tu zní Linhartovy příběhy z rozpadajícího se světa Sudet (Sudéta = hory divočáků) posmutněle, jindy uhrančivě a mysticky, kupodivu bez patosu. Rozvernosti je tu pomálu, ale inklinuje k ní třeba skladba Devět panen z Herrnwalde - ačkoli jí žádné juchání nezní. Nelze ji ale pominout. I ona říká, že v Sudetech - na samotách a vesnicích už dávno zarostlých travou, keři a bodláčím, v místech kde mají polozbořené domy stále svůj genius loci - žili lidé. Nenáviděli i milovali tu po tisíciletí, než do jejich osudů bolestně zasáhla 2. světová válka. A ještě bolestněji to co přišlo po ní: msta na nevinných, divoké odsuny, pogromy. Jste na sebe hrdí, Češi?

Ona a on, rok po konci války,
klavírní sóla, vítězné kutálky,
narychlo se vzali, v prázdném městě u hranic,
v přiděleném domě, vzít si všechno, nemít nic,
užít každou chvíli, za litinovým ploten,
děti nezlobily, nebyly...
(Agni)

Temná minulost naší země, její následky a dozvuky - o tom všem Petr Linhart zpívá. Sice spíš v náznacích, ovšem jeho texty jsou plné odkazů. Snad proto ještě cítí potřebu vysvětlovat. K tom slouží web www.sudeta.cz, kde lze také o jednotlivých skladbách diskutovat. Uf, to zní divně.

V podmanivých úvodních písních Neděle, sonnentag a Co dělá paní Marta v zimě jej doprovázejí jazzmani Aleš Charvát (baskytary, v té první), Peter Binder (barytonová kytara), Pepe Štěpánek (pedal steel, slide). A ovšem i Marek Štifter, který většinu nahrávek aranžoval. Některé s Linhartem, další Linhart sám - třeba Zakázanou zónu "jen" se zpěvem a zakázanými samply. "Zakázaná zóna se nalézá v údolí pod mariánským kostelem ve Skokách a v našich srdcích," vysvětluje v bookletu písničkář. Muž, který (malou) hloubkou svého hlasu určitě na Oldřicha Janotu nemá. Smutkem, napůl vyprávěnou a napůl zpívanou poesií a nehitovostí svých písní ale ano. A díky elektronice a pečlivé práci se zvuky se přehoupl do nového tisíciletí se svým laptopovým folkem (sám tvrdí že je to landscape folk) tak lehce a samozřejmě, že bych to viděl na folkovou desku roku. Folkovou? Písničkářskou? Indie folkovou? Nechci být špatným věštcem, ale zadní vrátka do rockových a dance klubů, která Orffové svým výborným albem Bingriwingri (Quazi Delict 2005) snad podobně orientovaným kapelám otevřeli, asi budou Linhartovi těsná. Rád bych se pletl.

Koupil jsem kostel v údolí,
ve stráních hledal jsem Boha,
houby a brusinky, cokoli,
hledal jsem sebe a našel jsem oba
(Sudetský kostel)

V Sudetech je možné všechno. Bylo by škoda - a zlé - zapomenout.

80%


navštivte:
www.petrlinhart.cz + www.sudeta.cz