Legenda francouzské alternativní scény Richard Pinhas je znám především díky své progresivní formaci Heldon, pod jejíž hlavičkou natočil v 70. letech řadu pozoruhodných alb na pomezí space-rocku, elektroniky a jazzrockové fúze. Svojí kytarovou hrou pak více než výrazně připomínal tehdy inovativní postupy Roberta Frippa, a i když ve své uvolněnější sólové tvorbě mnohdy ukročil směrem k jednodušším a melodičtějším strukturám, charakteristické frippovské motivy jsou prostoupeny celou Pinhasovou dosavadní tvorbou (ne nadarmo svému vzoru věnoval i celou skladbu In The Wake of King Fripp na druhém albu Heldon z roku 1975).

Ty jsou samozřejmě k slyšení i na jeho dosud poslední nahrávce, dvojalbu Metatron, kterou s řadou hostujících hudebníků Pinhas natočil během podzimu roku 2005 a počátkem následujícího roku ve svém domácím pařížském Heldon Studiu. Zároveň však jasně potvrzuje, že Pinhasova tvorba rozhodně není pouze nekonečnou parafrází Roberta Frippa, ale promlouvá vlastní hudební řečí, a to především obrovskou imaginativností a někdy až nečekanou stylovou otevřeností.

Kromě křehkých minimalistických kytarových stupnic či takřka ambientních zvukomalebných krajin zde uslyšíme i Pinhase rockově burácejícího či spolu s mini moogem svého letitého přítele Patricka Gauthiera se vydávajícího na výlet zpátky do 70.let směrem k dlouhým canterburským jazzrockovým instrumentálkám. Ústředním motivem a zároveň asi nejsilnější součástí více než dvouhodinového hudebního materiálu jsou pak tři části kompozice nazvané Tikkun (její čtvrtá část je pak v podobě videa bonusem prvního disku), ve které Pinhas kombinuje repetitivní tóny akustické kytary s elektronikou, jejichž pozvolnou gradaci pěkně zahušťuje výraznými perkusemi (vynikající Antoine Paganotti) či zvláštními smyčkami hlasů.

Výše zmiňované historické "jazzrockové" lekce (Aleph Number 1, Babylon Babies) vyvažuje aktuálním elektronickým soundem (tranceové rytmy ve skladbách Shadaï Blues a The Ari:Isaac Lauria Song) resp. zdařilým zasazením laptopů a loopů (hostující Jérôme Schmidt), ze své zasněnosti a hypnotičnosti pak vybočuje snad jedině v rockově důrazné Moumoune and Mietz in the Sky with Diamonds, jež vyniká až netypicky nakažlivou optimistickou melodičností. Najde se zde však nečekaně i lahůdka pro milovníky americké Beat Generation v podobě hlasu Williama S.Burroughse zasazeného do poklidné skladby Metatron/Shaddaï/Chabbataï (jež ve své první fázi více než výrazně připomene společné nahrávky Frippa s Brianem Enem).

Přestože i na tomto dvojalbu se Pinhas nebojí použít výrazněji i nových technologií, sáhnou po něm spíše starší posluchači, především příznivci King Crimson, Roberta Wyatta či kapel z okruhu rock in opposition. Rozhodně to však neznamená, že tvorba tohoto šestapadesátiletého Francouze je překonaná či nezáživná. Naopak, působí jako dobré archivní víno, je vyšlechtěná a velmi vyzrálá.

80%

navštivte:
www.richardpinhas.com