Milenasong - Seven Sisters

Ačkoli s nacházíme v době, kdy "slavíci" pějí "kučeravé" ódy na krásu "slunečního svitu", jehož krása ve snaze zalíbit se všem již dávno sama sebe vyšisovala, nesmíme klopit hlavy. Jelikož i dnes vycházejí desky, u kterých nebudete mít pochyb o jejich kvalitách. Jednou takovou je i debut Seven Sisters berlínské sólistky, která sebe (svůj projekt) nazývá Milenasong. Na prostoru dvanácti skladeb tato slečna rozehrává neuvěřitelný příběh ze současnosti. Současnosti šedé ve své barevnosti, nudné ve své pestrosti.

První poslech alba by mohl napovědět, že se jedná o klasickou písničkářskou ikonu, přesně podle vzoru, jaký můžeme slyšet například u Damiena Jurada, Jose Gonzalese, či u českých SelfBrush a Mon Insomnie. Nic proti kvalitám zmíněných pánů, ale slečna Milena na to jde poněkud jinak. Možná trochu jako CocoRosie, možná trochu jako Múm, nicméně výsledek je více než zajímavý. Nosným pilířem je zde samozřejmě kytara (ne vždy výhradně akustická) a Milenin nakažlivý vokál, jenž se jen málokdy ocitne pouze v jedné vrstvě. Téměř každá píseň s sebou nese dvoj až troj vokály, přičemž sama zpěvačka zavrhla veškerou snahu o čitelnou zpěvovou linku - její zpěv je mile roztřesený a jednotlivé vrstvy se dokonale proplétají a navzájem doplňují. Dalším elementem je pak elektronika, samply, různá cinkrlátka a zvuky, které tomu všemu teprve dodávají na barevnosti. Ovšem nehledejte žádné křiklavé barvy, ale naopak barevnost lehnounce zastřenou, jejíž životnost je odpočítávána hodinovým strojkem bicích.

Pokud si mohu dovolit menší pokus o interpretaci alba, pak Milena na Seven Sisters zpívá o světě ženy pohledem ženy. Z desky je cítit ono neměnné obtěžkané vakuum v uspěchaném světě, kdy se vztahy dvou lidí mění v proces zírání na šedou zeď. Zpívá o ztrátě potřeby se navzájem ujišťovat a utěšovat v čemsi, co již dávno pozbylo hodnoty, jen z důvodu, že se někdo cítí sám (Seventeentventysix, Lily Wyatt). Avšak vždy zde bude důvod si připomenout, že existoval čas, kdy se cítila šťastná. Jde o příběhy mrazivých rán na špinavých nádražích. O stavy naprosté strnulosti, kdy postavě stojící v tichu a nepořádku vlastního pokoje začíná zničehonic hučet v hlavě (Casey on Fire, Standby). Zkrátka příběhy, které všichni důvěrně známe, jen je uvést k životu. A tato slečna, jež hledá inspiraci u Glenna Goulda či Edvarda Muncha, je důkazem, že inteligentní hudba stále vzniká. Nezbývá než poslouchat.

90%

navštivte:
www.milenasong.de

poslechněte si:
www.myspace.com/milenasong