Max Mohr už není žádný mladík. Debutovou dlouhohrající desku Trickmixer's Revenge vydává tenhle rodák z Frankfurtu nad Mohanem ve čtyřiačtyřiceti letech (sic!). Přičemž i on má za sebou (jako mnoho elektronických producentů jeho generace) ryze punkové období a následné elektronické začátky s počítači Amiga. Přesto mu vycházejí první minimal tracky až v relativně pozdním věku, s třicítkou daleko za zády (konkrétně je to v roce 2000 dvanáctipalec Sweet u labelu Playhouse). Ptáte se, jestli lze obstát v nelehké konkurenci den ode dne vzrůstajícího počtu "mladých a neklidných" minimal producentů a co vlastně vůbec může čtyřicetiletý "tatík" předvést lepšího? Věřte, že víc, než byste možná předpokládali.

Diamanten navnadí a především neodradí (což je u úvodního tracku alba docela podstatná skutečnost). Hned druhou skladbou Assonja Swynja už pak Max Mohr posluchači bohatě vrací v něj vloženou důvěru. Na sólový "hutný" kopák postupně nabaluje stále více a více zvukových prvků a čtyřminutové čekání na "full sound" posléze proměňuje v excelentně odvedený závěr. Osm minut u klidnější, deep atmosférické věci Spellbound uteče více než příjemně, přestože (nebo právě proto) se v ní nic tolik zásadního, přelomového nestane. To následovnice v podobě Lucky Go Wild je o poznání "sebevědomější". Chytlavý melodický motiv rozjede Max Mohr v různých tóninách prakticky od začátku a vzhledem k "vlezlosti" smyčky (a navíc i "do vesela" zaranžovaného podkladu se sympaticky odsýpajícími beaty) je předpokládaná míra vzniku závislosti na tuhle skladbu hodně velká.

Mellowmoon 2 coby patrně nejslabší článek Trickmixer's Revenge je stále ještě dobrým "minimal průměrem", ale na rozdíl od svých kolegů z něj ničím výrazně nevyčnívá a tím pádem asi ani tolik nezaujme. Vzápětí ovšem Max Mohr opět nedává pochybovačům prostor k řečem o vyčpělém staříkovi, který v dnešním světě minimálu neobstojí. Schaben (nejtemnější track desky) je klubovka pro pozdní noci / brzká rána na parketu / pod širákem jako dělaná. Zvukově pestřejší (a bohužel i o trochu slabší) Old Song víceméně pokračuje v nastaveném „deep“ trendu, který uzavře „cestovní“ desetiminutovka On the Run (znovu jakékoliv rozpaky rozprašující do po stranách ubíhajících škarp). Závěrečný offbeatový experiment by, pravda, nemusel mít devět minut... I když kdo ví, třeba je to Mohrova narážka na nekonečné abstraktní noise plochy v nichž si lebedí nemálo dnešních (mnohdy neprávem oslavovaných) "experimentálních" elektroniků. (Něco ve smyslu: "Podívejte. Já, prostý technař, to umím taky, a lépe!"). Ať už bylo In the Woods myšleno jakkoliv, ani v tomto případě si Max Mohr ostudu v žádném případě neuřízl...

Většina skladeb na Trickmixer’s Revenge patří typově k těm, jež nejdříve projdou určitým vývojem, než se uzavřou do obligátního minimal kruhu, takže k nim posluchač chvíli musí hledat cestu. Skupina "od začátku najedu na jeden zaloopovaný motiv, který poté v pravidelných intervalech opakuju s nějakými těmi gradačními prvky až do zblbnutí, a výsledek se dostaví sám" je zde zastoupena o poznání méně ("popovka" a nejhitovější věc alba Lucky Go Wild, temnější Schaben, případně snad ještě nevýrazná Mellowmoon 2).

Ani zvukově není Trickmixer's Revenge deskou v rámci možností "prvoplánovou"; Max Mohr spíše (nikoliv bezvýhradně) než líbivé syntezátory používá jejich agresivnější formy, čerpá i z experimentálních žánrů (nejen v závěrečné offbeatové electro-noise abstrakci In the Woods), elektra, ale na druhou stranu umí být i solidně "klubový" (Schaben) a atmosférický (Spellbound). Vše dohromady činí jeho debut veskrze pestrým jak v oblasti bpm, tak co se týče zvukového spektra a koneckonců i výsledného hudebního dojmu.

75 %

Trochu nakynuté PS: Všichni (až na ani v tomto případě nechybějící, pravidlo potvrzující výjimky) jsou teď "hin" z dlouhohrající prvotiny švédského jednočlenného projektu The Field Axela Willnera, která vyšla u německého labelu Kompakt. (Pokud čas a povětrnostní podmínky dovolí, recenze se na album From Here We Go Sublime na Freemusiku také dočkáte.) Nebudu tu teď rozvíjet žádné obsáhlé srovnávací teorie o kvalitách obou desek, ale jednu poznámku si neodpustím. Max Mohr a jeho debut Trickmixer's Revenge by zasloužil minimálně stejnou mediální pozornost a kladnou posluchačskou odezvu (po vzoru té DJské, kdy skladby z předešlého Trickmixer EP, a nyní již určitě i z jeho dlouhohrajícího následovníka, zařazují do svých setů mimo jiné i Gilles Peterson nebo Laurent Garnier). Jenže to by asi musel vyjít u Kompaktu a ne u malé frankfurtské značky Playhouse?...

navštivte:
www.ongaku.de/bio

poslechněte si:
www.ongaku.de/release_detail