Soil, 15.4., Alterna, Brno

Nejprve bych chtěl uvést některé informace, které uvedou čtenáře do obrazu, co se týče objektivity recenze. Soil považuji za svou oblíbenou skupinu přes čtyři roky. Zaregistroval jsem je v tehdejším pořadu ČT Paskvil a těch několik let nazpět jsem se modlil, aby už konečně vydali album a nebyli jen neznámou nadějnou kapelou se třemi písničkami na jejich domovské stránce www.soil.cz. Naživo jsem Soil viděl poprvé na Sázavě 2005. Hlas zpěvačky, její podupávací taneční projev a především úsměv mě uhranuly. Dovolím si dokonce tvrdit, že jsem byl několik hodin platonicky zamilován. V rámci zachování harmonického partnerského vztahu uvádím, že recenzovaná akce na mě takovéto následky již nezanechala. Nicméně koncert to byl rozhodně povedený.

Zařadit produkci Soil je poměrně složité. Nejčastěji je slyšet označení nu-jazz. Tato nic neříkající škatulka je asi "přesná", Soil v sobě bezpochyby něco z jazzového feelingu mají. V sestavě, kde "rockovou klasiku" doplňují klávesy a laptop naplněný samply, se ale tradičnímu jazzu na hony vzdalují. V něčem se Soil podobají Portishead, k nálepce trip-hop jim ale schází více lámaných beatů a chybí scratchování. Srovnání s Hooverphonics? Ty jsou oproti Soil zase až příliš popoví. Spokojme se tedy s nu-jazzem, do kterého se nám vejde ledasco.

Ledasco také kapela předvedla. Nejvýraznější součástí Soil je zpěvačka Zuzana Kropáčková, v jejím drobném těle se skrývá výtečný hlas s velmi příjemnou a výraznou barvou. Právě on dává produkci Soil rozměr. Většina písní se nese v klidném tempu a to platilo počáteční Ambient nebo singlovou Hold the World. Soil tvoří hudbu jako stvořenou pro relax, velký podíl na tom má právě hlas zpěvačky. Pro jeho přiblížení použiji srovnání kontrastem: Beth Gibbons z Portishead disponuje hlasem apelujícím a drásavým. Je v něm něco bolestně skličujícího.

Zuzana Kropáčková má hlas, který lahodí sluchu jinak. Má jakýsi "chill-out efekt" - člověk chce při jeho poslechu zavřít oči a nechat se unášet. Soil ale přesto nejsou jen skupinou pomalých pohodiček, svoji druhou tváře předvedli v Closer - songu v rychlém tempu se samply navozujícími atmosféru arabské mystiky. Svoji dusivou rytmikou mi připomněli rockovější skladby od pouštních Tuaregů - Tinariwen. Do pomalého tempa se i s pomocí zvuku španělky vrátili ve Flying to the Moon a Angel, za jeden z nejpovedenějších kusů večera považuji Game. Autor písně Jakub Zitko, mající na starost klávesy, si napsal na závěr skvostný part.

Další skladba s pracovním názvem "Hendrixovka" měla sice v konečné fázi písně typickou "mluvící kytaru" s povedeným vibratem, ale mnohem více připomínala již zmiňované Portishead. Svoji mnohotvárnost pak Soil potvrdili v skladbě Ketamin. Snová záležitost s takřka halucinogenními kytarovými efekty přinesla do klubu závan psychedelie. Poté se již písně nesly spíše v tanečním než pohupovacím duchu, aby v posledním přídavku You Got My Love ukázali, že umí i srdceryvný blues.

Soil potvrdili, že nejsou jen "krásná zpěvačka a křoví", ale spíše "talentovaná zpěvačka obklopená šikovnými muzikanty". Jedinou výtku mám ke stopáži koncertu, která mohla být přeci jenom trochu delší. Možná je to ale jen tím, že člověk hlas Zuzany Kropáčkové prostě nechce přestat poslouchat... a je úplně jedno, že když zpívá: "I hope you're dead." Zní to až nemístně laskavě.

Text: Petr Michl, ilustrační fotky: Ondřej Libý (c) 2006