Novinky

Nine Inch Nails (+Ladytron), 30.3., Gasometer, Wien /AT

Supportující Ladytron jsem nechtěla proloserovat, ale co čert nechtěl, dorazili jsme právě na poslední asi dvě písničky (shodou okolností byla jedna z nich zároveň největší hit a pravděpodobně vrchol představení, Destroy Everything You Touch), ale vzhledem k tomu, co k nám do té výchozí řady doléhalo, ani to snad nebyla škoda. Mám dojem, že elektropop (řekněme elektroclash) v podobě, jak jej předvádí Goldfrapp nebo Ladytron, má tendence znít naživo víc rockověji a na to konto i drsněji, a konkrétně Ladytron to řeší tím, že rozšíří svou koncertní sestavu o dva další členy. Možná že tajně, tak, aby o to zvukařský tým nevěděl a nepočítal s tím. Nutno říct, že některá "hluchá místa" sa přenesla i do druhé části večera, ale při NIN se tyhle nedostatky rozpustily v atmosféře, která u předkapely bohužel nefungovala. Na obranu zvukaře je třeba říct, že já bych to určitě líp nenazvučila. (Pak je asi i dobře, že nejsem profesionální zvukař.)

NIN Holky se rozloučily a všechny KORGy, plátníčko a hračičky nahradil prostor, do kterého ze tmy nenápadně vstupovala bicí souprava a několik řad kláves. Nízko zavěšené lampy napovídaly o rozmístění čtyř Trentových sparingpartnerů (aktuálně kytarista Aaron North, basák Jeordie White, klávesák Alessandro Cortini a Josh Freese na bicí), kteří tvoří aktuální sestavu Nine Inch Nails. Publikum nechali čekat trošku nad rámec, ale zpětným pohledem to hodinou a půl hraní a dvěma desítkami skladeb (výhradně starých pecek) vrchovatě zalepili. Po deváté zhasla světla, z repráků se začalo valit intro Pilgrimage a nástup muzikantů byl provázen ohlušujícím rykem: jeden z nejlepších momentů každého koncertu, sladký příslib zážitku, který vám poslech cédéčka nikdy nepřinese. Pochopitelně nastal i nekontrolovatelný chaos, který je dobrý na zamaskování těžkopádné adaptace zvukaře, ale zejména na vyhledání důstojnější pozice. Kamarádi nekamarádi, výhled si skupinkou basketbalového týmu pokazit nenechám, takže jsem se nechala dostrkat někam, kde to bude pořádně BOLET. Třetí až pátá řada se projevila jako rozumný kompromis - stage byla téměř na dotek a nehrozilo, že by někdo v okolí "jen tak postával a koukal".

Celá první třetina koncertu byla poskládaná z dobré půlky tracků z Downward Spiral a to od Mr. Self Destruct, přes strašně divokou March of the Pigs, fenomenální Closer, která prolomila do té doby sporadické světelné efekty a zahalila celou stage do agresivních červených blikajících neonů, až po psycho v Reptile. Pod bicíma a basovou linkou se třásla zem, těžké riffy kytary se zařezávaly pod kůži, ale ne jako žiletky, spíš jako motorová pila. Kdykoliv nad sebou muzikanti rozhoupali lampy, projela mi tělem naprostá extáze: Help Me I Am in Hell!!

NIN S Reznorovým sólem na klávesy v La Mer se show přehoupla do druhé půlky, a desku Fragile vzápětí doplnily Into the Void a No, You Don't. Z frontmana, oblečeného (celý koncert) do ošoupaného tlustého křiváku a vysokých bot, stříkal pot, a kdo mohl, byl dávno vyslečený do půl těla. Mrkla jsem do davu, jestli někde neuvidím záda, na kterých má kamarád vytetované tři devítipalcové hřebíky, ale v množství polonahých zpocených těl, odrážející odlesky reflektorů v divoké taneční extázi Down in It, byly naprosto neidentifikovatelné.

To, co předvedli NIN v přídavku, dokážu asi sotva bezezbytku přenést... Když zazněly první tóny Hurt, kterou hrál Reznor na piano, podlomily se mi kolena. Potřebovala jsem se zhluboka nadechnout, ale kromě toho, že nebylo čeho, to ani dost dobře nešlo. Podání písně sice v mnoha ohledech ctilo původní verzi NIN (včetně "chladných" kláves, textu druhé sloky "I wear this crown of shit / upon my liar's chair..." a delšími náběhy na refrén), ale přesto bylo v Reznorově hlasu cosi bolestivě cashovského, co gradovalo ve fantastickém druhém refrénu při "If I could start again a million miles away / I would keep myself I would find a way...", kdy se k pianu přidaly taky bicí. Song Fatal. Trent Reznor poprvé za celou dobu poděkoval, vzal si zpátky svou kytaru a ještě než utichl jekot fanoušků, navázal The Hand that Feeds, jedinou skladbou z dva roky staré With Teeth. Spolu s finální a definitivně poslední Head Like a Hole daly prostor k posledním projevům fyzických sil a hlasivkám ve vyčerpávajícím singalongu - oboje v půl jedenácté fungovalo na rezervy.

Poslední 'thank you', sál proťalo světlo a hudba v pozadí, která zabrzdila jakékoliv pokusy o vyvolání kapely zpět. Nebyl ani důvod -- tak, jak to zůstalo, to bylo perfektní. Mockrát mě od té doby napadlo, jak strašně vzdálené jsou koncerty Skinny Puppy nebo třeba Ministry. Věřte mi, že potom, co vám předvedou Reznor a spol., vám bude trapné NIN s těma šaškama, co si říkají vlajkové lodě industrial rocku, zmiňovat vedle sebe v jedné větě.

Ilustrační fotky: web + Florian Demmer

NIN letos vystoupí i v Praze, 13. srpna na Zimním stadionu Slavie.