Jestli ve vás noblesní značka italské, sportovně laděné automobilky evokuje důraz na rychlost, pak jste vedle jak ten strom. Jestli chcete hledat souvislosti se slavnou značkou, pak se soustřeďte na motor. Rytmické předení, bublání i burácení ve vysokých otáčkách - to jsou společné prvky. Maserati po emericku jsou totiž čítankový post-rock. Sugestivní, magičtí. Kořeny u Pink Floyd, příběhy nejen bez popisných textů, ale i zpěvu vůbec. Kytary bez delaye ani ránu, a ačkoliv k tomu ta hudba může leckoho vybízet, kombinovat s chemickými substancemi bych rozhodně nedoporučoval. Pokud tedy nechcete zabloudit na cestě mezi obývákem a kuchyní. S čistou hlavou a dobrou aparaturou si to ostatně užijete víc a účinek bude podobný, ovšem bez negativních následků. Slovo "negativních" bych zdůraznil.

Pozitivum je jasné. Atmosféra tajuplného světa netušených možností, ne nepodobná počítačové fantasy strategii. Tím, jak zde chybějí texty a potenciální příběhy, vše stojí na mistrně vystavěných náladách, záleží jen na každém posluchači, jak moc se nechá lapit nebo oslovit. Cesty jsou otevřené do všech stran. A jak navíc už kdysi řekl můj zcela nejoblíbenější domácí písničkář: "I cesta může být cíl". Může to třeba být nekonečný příběh, rychlodrak Falco, Sandonorico, pohádky i pro dospělé. Ne, že by na tom záleželo, ale kdo se tam rád nevrací? Říše fantazie, kterou nemusíte zachraňovat, protože ona naopak zachrání vás. A jde to i bez slizkého Limahla. Relaxace i zaujetí v jednom. Maserati postupně rozmotávají pavučiny, nastiňují motivy, zvolna vás obtáčejí, nabalují sněhové koule zvuků, a ihned jak jim to dovolíte, definitivně vás pohltí jak ten šutr Jiřího Sováka v jistém dětském seriálu.

Má to ovšem háček. Právní kličku. To, co na poprvé může vypadat jako rozevlátý experiment, ve skutečnosti jede až po příliš konkrétních kolejích. Znáte Mono, Mogwai, Kinski nebo aspoň táborská Céčka? Pak vás tu sotva něco překvapí. Dovedete si představit náplň pojmu "post-rockové klišé"? To je vlastně jedno - ať už ano nebo ne, zaručuji, že tady je najdete skoro všechna. Ale... je to špatně? Fakt si nejsem jistý. Když si tu desku nepustíte jen jednou, dá se předpokládat, že tyhle recyklované zvuky svoje kouzlo odhalí i vám. Pánové na to totiž jdou s rozvahou. Motiv, který by jiní opouštěli po čtyřech minutách, Maserati vesele natáhnou na dvojnásobek, a vy si až chvíli před koncem uvědomíte, že i když žádná zásadní změna nenastala, stálo to za to. Co by asi s tímhle provedl producent, zvyklý na prefabrikáty a komerční zadání typu: "melodie, výrazný refrén a maximálně tři a půl minuty"?

Jestli jsem si něco při poslechu téhle desky uvědomoval stále a znova, tak je to skutečnost, že i s pro mnohé odpudivými výchozími body nabubřelosti, seriózního umění a světa mimo realitu, lze dospět do velmi vyrovnaného a povzneseného stavu. Že něco může být i komplikovanější, aniž by to ztratilo primární energii a tvářilo se to jako něco, čím není. A že všechny opisy jsou jen přibližné. A že tak nějak podvědomě tuším, že naživo to bude mnohem lepší.

P.S. Na Maserati si můžete zajít 2. dubna v Praze a 3. dubna v moravských Babicích, kdy se tu zastaví v rámci svého evropského turné s Ostinato.

65%

navštivte:
www.ihaveadagger.net

poslechněte si:
myspace.com/maseratirocks