Novinky

Yann Tiersen, 19.3., Divadlo Archa, Praha

Yann Tiersen Vyprodaná Archa zvěstovala, že Yann Tiersen je v Česku od dob filmu Amélie z Montmartru (potažmo Good Bye Lenin) hodně "v kurzu". Autor soundtracků ke zmíněným snímkům u nás navíc toto pondělí vystoupil vůbec poprvé, takže nebylo divu, že se zvědavců našlo tolik, aby vyprodali nekuřácký prostor (jaká slast!) hlavního sálu zmíněného pražského divadla.

Protože v osm hodin ještě stála před druhou, provizorní šatnou slušná fronta, na čas se tentokrát opravdu začít nemohlo. Což naštěstí v souvislosti s eventuálním nuceným zkrácením vystoupení nemuselo nikoho iritovat, protože v Arše o desáté končit netřeba (další plus tohoto multikulturního prostoru)... Yann a jeho čtyřčlenná doprovodná kapela přišli na terasu (rozuměj začali koncert skladbou La Terrasse) zhruba o půl deváté a hned od úvodní písně dali za pravdu všem těm informacím o rockovější podobě svých živých vystoupení, které předcházely i pražskému koncertu.

Vazbilo se, vybrnkávalo, hlučelo, "stěnovalo", občas i hoblovalo a hrálo na kytaru smyčcem (nic nového, že), malými paličkami, vrtačkou (to je jiná!), či dlaní (jednu chvíli Marc Sens dokonce vyluzoval ze svého nástroje zvuk nápadně podobný didgeridoo a vůbec během večera dokazoval, že zdaleka není jen "Tiersenovým doprovodným noname kytaristou", nýbrž skvělým hráčem, který by se rozhodně neztratil u takových M83, Mogwai, nebo třeba i Sigur Rós). Zkrátka kdo přišel na koncert Yanna Tiersena patřičně neinformovaný a očekával, že uslyší především ony "Améliovské" minimalistické pianko vyhrávky a vůbec celkově intimnější, komornější, přátelštější, uchu lahodnější a sladší zvuk, mohl být docela slušně rozhozen předvedenou "postrockovou show" (jež však v sobě, aby nedošlo k omylu, všechny zmíněné prvky do určité míry samozřejmě obsahovala).

Yann Tiersen Show, která měla mimochodem v porovnání s "klasickými" gigy tohoto typu daleko větší žánrový rozsah, nebo chcete-li, pestřejší vyznění. Yann Tiersen pravidelně střídal dvě kytary, čas od času sáhnul po houslích (Le Quartier, Sur le Fil), (bohužel jen) jednou po akordeónu (Le Banquet) a nebýt přídavku tak rovněž pouze jedenkrát usedl k malinkatým piánkům (opravdu půvabné to nástroje), aby na nich odehrál melodii ze soundtracku k Amélii. Umění kytaristy Marca Sense již bylo patřičně oslaveno v předchozím odstavci, basák Stéphane Bouvier sice v tomto experimentálním pojetí hry na klasické rockové nástroje nijak významně nevyčníval, ale zase hrál s obdivuhodným zápalem, který ve druhé půli odnesla i jedna ze strun; bubeník Ludovic Morillon také očividně uměl podstatně víc, než jen třískat do činelů a střídat pár kopákových variací a jediná zástupkyně něžného pohlaví, Christine Ott, měla na starosti už sám o sobě dost speciální nástroj, ondes Martenot (což je něco jako klávesový sampler, zvukově podobný známějšímu thereminu), z nějž vycházely kromě syntezátorových tónů i různé ruchy, šumění...

Ve dvouhodinovém koncertu tak prakticky nebylo možno najít opravdu nudný moment, ve smyslu, že se nebylo na co dívat, nebo co poslouchat. Charismatický Tiersen pečlivě udržoval pozornost publika, ať už prostřednictvím střídání žánrů, tempa, nástrojů, nebo samotným hlasovým projevem, který se pohyboval v rozmezí šansonového chrapláku, romantického šeptání, jak to snad umějí jenom Francouzi, či agresivnější formy zpěvu (to opravdu spíše výjimečně, častěji o sobě tímto způsobem dávaly vědět nástroje samotné).

Co se týče playlistu, tak se zdaleka nehrálo (jak bylo avizováno) především z aktuální desky Les Retrouvailles (z ní zazněly z celkového počtu více jak dvaceti skladeb pouze čtyři), ale i ze starších nahrávek z let devadesátých a v kontrastu ke starším věcem představila pětice i nejnovější píseň La Rade, která se zatím objevila pouze na živém albu On Tour vydaném v listopadu loňského roku.

Yann Tiersen Doslova vydupaný čtyřskladbový přídavek už si na Tiersenovu notu patřičně naladěná (jinak bohužel po většinu času i v hybných či jinak "akčnějších" pasážích až příliš statická), co do diváckého obsazení bezpochyby česko-francouzská Archa užívala troufnu si říct snad celá (eventuální nespokojenci předpokládám na přídavek již nečekali). Nakonec tak došlo i k nášupu v podobě už opravdu poslední písně večera, Esther (právě v ní Yann Tiersen předvedl zmiňované hraní paličkami na struny kytary). Jen člověka občas zpětně zamrzí, že i tato eventualita je předem připravena a zanesena v playlistu koncertu, čímž přídavek po přídavku zpětně jaksi ztrácí svůj původní smysl být kouzlem nechtěného, improvizačním momentem, neopakovatelným "teď a tady".

Ale proč si kvůli tomu kazit jinak téměř bezvadný zážitek z vpravdě vydařeného a navíc instrumentálně skvěle (dvakrát podtrženo) odvedeného koncertu, který u mě osobně předčil očekávání. Odnesl jsem si to z pondělní Archy coby nezbytnou pihu na kráse; stejně jako fakt, že jsem po koncertu nepočkal v hale před šatnou a nenechal si od tohohle sympatického Francouze podepsat lístek a ukořistěný playlist. Snad nebyl Yann Tiersen v Česku naposled. Dobří holubi by se měli vracet, ne?

Fotky: Kraštofotí (c) 2007.

Playlist: La Terrasse, Bagatelle, Secret Place, La Perceuse, La Boulange, Le Quartier, Monochrome, Les Bras De Mer, Macro Boules, Sur Le Fil, Irish Summers, La Rade, Kala, La Crise, The Ex, Amelie, Le Banquet, Le Train; Western, Bauhaus, A Ceux, Fuck Me; Esther