Motto: "Tu černou káru, tu mám stále na patách, on se z ní sype věčnej jemnej černej prach. Zastavit nesmí, ani chvíli, ani chvíli zaživa, ta černá kára se můj život nazývá."

Že mě napadne Eva Olmerová, bych nečekal. A přece, není právě ona učebnicovým příkladem žánrové věrnosti? Nejsou vlastně Tortharry jakousi Olmerovou svého žánru? Death metalu se až na drobný únik White oddávají se srovnatelným nasazením a čas i s ideály mu propůjčují beze zbytku. Co na tom, že bych od nich čekal nějaký experiment. Jejich metalová zarputilost je vlastně obdivuhodná.

Novinka Reborn se nevydává na výpravu za neznámým, naopak vrací se na důvěrně známou stezku. Je konzervou typického a v devadesátých letech výtečně fungujícího záhrobního modelu: dobře naformátovaný murmur (bez výrazu ani rána), krvelačné kytarové riffy (příliš melodie škodí) a nakopnutá mašinérie bicích (pedál plynu je pod podlahou). Jednu chvíli Tortharry hravě suplují Cannibal Corpse, jinou Vader, Illdisposed nebo Opressor. Nezklidníte se ale ani při kytarovém intermezzu Dorotheum. Žádné zlehčení, srandička či trocha latiny se nekoná. Kamenné tváře pánům vydrží až do úplného konce.

Objektivně vzato páté desce Tortharry neschází dynamika a v rámci žánru je bezesporu standardní. Dokonce si myslím, že v pětadevadesátém by jejich poctivá stará škola posadila na prdel. Nyní ale (vedle obdivu) vzbuzuje spíše rozpaky. Tortharry prostě jen svou káru tlačí dál...

PS: "Trošku tý lásky, dej mi, věrný srdce mý,
věčně tu káru táhnout, to je šílený..."

50%

navštivte a poslechněte si:
www.tortharry.com