V době, kdy se Metamorphosis představili hudebnímu světu svým bezejmenným debu- tem, byla jimi produkovaná "kontaminovaná komorní hudba" již poněkud na ústupu zájmu hledačů alternativních směrů. Přesto stále vznikaly nové nahrávky podobně orientovaných kapel propojujících rockový drajv s vážnou hudbou a world music jako L'ensemble rayé, Die Knödel, či třeba u nás Deep Sweden. Jen málokterá z nich však působila tak přesvědčivě jako mezinárodní Metamorphosis.

Kapela oscilující mezi Čechami, Moravou, Vídní a Sankt Petěrburgem se má navíc stále čile k světu. Po úspěchu prvního alba zakotvila u britského labelu Leo Records zaměreného na jazzovou avantgardu, u něhož po albu Dip z roku 2002 vydala na podzim již druhou desku s podobně krátkým názvem Luff.

Metamorphosis fungující nyní jako čtveřice (původní trio Alaçam, Deutsch a Pajer se po několika pokusech na postu cellisty rozšířilo o Čecha Jana Kavana) se sice i na této nahrávce nijak výrazně neodchýlili od svého charakteristického soundu, jež před lety hudební kritika přirovnávala k tvorbě Penguin Café Orchestra a Kronos Quartetu, je však mnohem vrstevnatější a pestřejší.

Dynamické smyčcové pasáže (housle, cello) typické zejména pro debutové album kvarteto prokládá klidnějšími plochami, velmi osvěžující jsou především „regulérní“ písničky, zpívané kromě jednoho anglického textu (Expedition) v Alaçamově rodné turečtině. Zvláštní místo patří v jednotlivých skladbách zvuku obou kytaristů – v rozmezí od jemných akustických tónů, přes „dunajovský“ minimalismus až po ostřejší rockový drajv (včetně vyloženě bluesových barev ve skladbě Balkon).

Sami Metamorphosis neradi vidí zařazovat svou hudbu do těsných stylových škatulek, jednotlivé kusy z alba Luff však – v dobrém slova smyslu, jen pro jistou ilustraci – po dílčích příměrech volají. Například v druhé fázi písně Sayonara Deutschovo kratičké kytarové sólo připomene Freda Frithe z dob jeho působení ve Skeleton Crew, v takřka pub-rockovém melodickém motivu skladby Expedition zase expresivní vokální party upomenou na Kokoliovu živelnost v nezapomenutelném Éčku. No a exoticky hravou Bir Arada Birarada bych si dovedl klidně představit v repertoáru podobně zaměřených Kampec Dolores.

Jinak jsou však Metamorphosis stále především sami sebou, nejen díky lpění na „klasických postupech“ a akustickém instrumentariu (pominu-li elektrickou kytaru), nejen jednoduchými, ale dotaženými aranžemi či krásnými, přitom však přehnaně nevtíravými melodiemi. Jejich hra navíc postrádá prvky hráčského exhibicionismu, přes povědomé postupy Metamorphosis nesahají k laciným módním „trikům“, zkrátka z jejich hry vyzařuje stále stejná radost a přesvědčivost.

75%

navštivte:
www.metamorphosis.at
poslechněte si:
www.metamorphosis.at/index.php...