Novinky

Radůza živě na placce poprvé, ne naposledy

Radůza Radůza - Vše je jedním<
(záznam koncertů)

24 skladeb / 67:47, Indies MG

Škrpály máš, no tak je obuj - a pojď
(Blondýnka)

Radůza si na pódiu vystačí sama, ale nudit nestíhá. Pomáhá si skvělými texty, sílou hlasu a občasným střídáním nástrojů, kterými se doprovází.

V Arše to byly, vedle harmoniky, i kytara a klavír. Ten album otevírá, ale hlavně končí baladou Za obzor. I autorsky je Radůza soběstačná, přesto se převzatému repertoáru nebrání. Proto je na albu Vše je jedním i po lidových písních polské a turecké.

Živá deska nevyužívá plně kapacity CD, i čtyři písničky by se ještě vešly. Ale čtyřiadvacet kousků je tak akorát. Název pro živák mohla šansoniérka města i venkova zvolit lepší, repertoár těžko. Z řadových alb Andělové z nebe (Indies 2001), ...při mně stůj (Indies 2003) a V hoře (Indies 2005) je tu - řekl bych - to podstatné. A komu přece cos chybí, snad bude spokojenější s chystaným živým DVD (s dokumentem o Radůze navrch). I v písničkách se má poněkud lišit od CD, uvidíme zjara...

Navíc má album písně nevydané, Jak vrabec na římse, Dža khere (Běž domů) či novou verzi Vše je jedním. Ale ta písnička, zařazená na úplný začátek, je asi největší slabina desky. A určitě to není klavírem, že v ní zní divoženka... divně. Nosově. Nerozezpívaně? Možná... Ale už v následující Cestou do Jenkovic, psané se Zuzanou Navarovou, je to ta Radůza jakou známe (a snad i máme rádi). "A čápi, z komína vod cihelny, zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný..."

Tahle dámička s garmóškou je mistryní nálad. V Bylo nebylo jsou to ty nostalgické, rusko-francouzské, umí i cikánské volání o pomoc (Jak vrabec na římse) a nerezové (Zahrály housličky, Bremen). Hraje do pochodu (Parus - Plachta i žíznivá Čutora). Ale co by to bylo za ženskou, kdyby si občas nevylila srdíčko a nezatoužila si (Celé noci), nezadumala se (Ať není i líto), nezdrhala (Na sever - Forde) až za polární kruh. "A tu svou českou mordu smočím ve fjordu..."

Tak lze probrouzdat od potlesku k aplausům, přes polštinu (Zas oči moje, a capella Kózka), turečtinu (Gocmen kizi), ruštinu (Plachta), franštinu (Á Therese). Od hitu Půjdu kam chci k rozjetému Dědkovi s cibulí ("Mě nosí chromá kobyla, jiná na mě nezbyla..."), přes Caleovsky minimalistický klavír (Celé noci) a zas kytaru. Nejlogičtěji zní Radůza právě s akordeonem, nebo jsme si prostě zvykli. Jim Čert v sukních? Nic takovýho, ona neudávala estébákům.

Poprvé jsem viděl Radůzu před Suzanne Vegou v Lucerně. "Sakra, kdo to je? Je dobrá - jak to že ji neznám?" ptal jsem se, sleduje postavu dívky s harmonikou. Zpěvačku, které nebylo vidět do tváře. Znovu mě dostala výborným albem ...při mně stůj, natočeným ve spolupráci se Zuzanou Navarovou. Ostatně, s textem písničky Cestou do Jenkovic, která na živáku nechybí - ale otevírá už album Andělové z nebe - jí madam Navarová pomohla.

Minimálně ze dvou věcí by teď taky měla Zuzana radost. Z desky, kterou nahrála její kapela Koa už bez ní - a z živáku Radůzy. Z desky plné emocí, z písniček, které s ní člověk tak snadno a rád prožívá. Není divu, že tomu kouzlu podlehl i Jan Hřebejk. Sice až pár let poté, co si užila (?) Radůza svůj triumf v Andělech, ale ve filmu Kráska v nesnázích a na soundtracku k němu jsou její skladby doma. Podobně, jako skvěle emotivní hudba Glena Hasarda, který se s ní o CD ke Krásce dělí.

Jak nejlíp může na posluchače živé album zapůsobit? Zalituje při něm, že na tom koncertě nebyl. Co jsem jen ksakru ty dva večery loni v říjnu dělal?

80%

navštivte:
www.raduza.cz
www.indiesrec.cz