Tuxedomoon - Bardo Hotel Soundtrack

Jména jako Tuxedomoon se vyslovují s respektem, navíc jen málokomu se podařil comeback na takové umělecké úrovni jako právě této legendě nezávislé scény. Když v druhé polovině 70.let v San Franciscu vznikla jako jedna z mnohých garážových studentských partiček reagujících na nástup punku, ale i kapel jako The Residents nebo Devo, její členové mohli sotva tušit, že bude patřit mezi nejuznávanější veličiny 80.let. Tuxedomoon se však ono okřídlené „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, zdá se, pokoušejí s nově nabytou energií popřít i dalšími uměleckými kroky.

Po takřka třiceti letech se totiž vrátili do Frisca, aby zde začali natáčet sérii tzv. „spontánních kompozic“ po vzoru radikální metody cut-up, jejímiž průkopníky byly v šedesátých letech Brion Gysin a William S. Burroughs. A jelikož tvůrčí tým Tuxedomoon je v obnovené sestavě doplněn o výraznou postavu na poli experimentálního videa, Řeka George Kakanakise, jež se pokusil o filmové zpracování Gysinovy novely The Bardo Hotel, jako výsledek tohoto uměleckého varu se nám nyní do rukou dostává čerstvé album Tuxedomoon Bardo Hotel Soundtrack.

Pakliže na předchozí desce Cabin in the Sky Tuxedomoon posluchačům připravili stále dobře fungující originální směsici elektroniky, new wave, vážné hudby a world music v podobě výrazně melodických písní, na Bardo Hotel Soundtrack se posunuli výrazněji směrem k experimentu. Navázali tak částečně na odkaz předchozích soundtrackových alb Divine a The Ghost Sonata, svůj charakteristický styl postavený na výrazné baskytaře a magických melodiích houslí, saxofonu či trubky však prokládají řadou abstraktnějších zvukových miniatur s velkým podílem nalezených zvuků a hlasů, nezřídka pak i takřka industriálních hluků.

I přes svoji relativně rozměrnou stopáž však na albu rozhodně není místo pro hluchá místa. Vše je velmi pečlivě pospojováno, nádherné melodické momenty (především ve dvou delších kompozicích Effervescing in the Nether Sphere a Triptych), jež posluchače doslova omamují svojí imaginativností a krásou, se střídají s improvizovanými pasážemi plných podivných zvuků a hlomození. Na převážně potemnělém albu, jež by místy klidně mohlo posloužit jako soundtrack k některým Lynchovým filmům, se však setkáme i s pro Tuxedomoon nepostradatelným humorem (prvky kabaretu a vaudeville v dosti přepracované živé verzi písně Baron Brown z alba Cabin in the Sky) či oduševnělým ambientem (v rozsáhlé Vulcanic, Combustible, v níž jakoby Tuxedomoon vzdávali hold žánrovým průkopníkům, Brianu Enovi a Robertu Frippovi).

Zvláštností jsou dvě přepracované verze starých klasických „hitů“ – Jinx a Loneliness z prvních dvou alb skupiny, k těm nepřeslechnutelným však určitě patří i závěrečná Carry On Circles, jež zní jakoby promenádní orchestr hrál Satieho, či zcela netypická bluesovka Airport Blues (s pro Tuxedomoon takřka zapovězenou kytarou), připomínající více než co jiného Toma Waitse. Možná i díky této kratičké skladbičce, ale i řadě autentických „sonic impressions of life on the road“, plných amerického a latinskoamerického slangu, zní toto album asi nejameričtěji ze všech nahrávek kapely.

Můžeme se jen těšit, v jaké podobě nám jej Tuxedomoon představí 11.února v pražském Paláci Akropolis, kam zhruba rok po své české premiéře opět zavítají.

90%

navštivte:
http://www.tuxedomoon.com