Novinky

Kojak v kajaku kleje, Island se ztrácí - zle je!

Benni Hemm Hemm Benni Hemm Hemm - Kajak
13 skladeb / 51:26, Morr Music / Hausmusic / distribuce v ČR Starcastic

Do druhého alba projektu Benni Hemm Hemm se pouštěl Benedikta H. Hermannsson, zpěvák a multiinstru- mentalista, se slušným základem. Vždyť mu debut Benni Hemm Hemm, roztočený předloni a dokončený loni s orchestrem s několika domácími hudebními celebritami, vynesl Icelandic Music Awards 2005 jako nejlepšímu novému umělci Islandu. A to pěkně prosím bez elektroniky i syntíků, jen s orchestrem hrajícím v duchu 60. let hudbu hippíků i "filmové" melodie.

Tentokrát ale "roztomilou" angličtinu vyhnal na ledovec a vsadil jen na rodný jazyk.

Jestliže debut otevírala instrumentálka se zvonky, evokující pestrobarevné květiny, pohodu, oslavu lepšího světa a nový, resp. dnes nečekaně dřevní zvuk orchestru, na nové album Kajak si Benni z toho všeho přenesl právě jen a pouze orchestrální sound. Ale žádná sladké či mysteriózní pralesy smyčců... a swing už vůbec ne. Jeho orchestrální hrátky jsou dál z rodu těch, jimiž vyšperkovali Pink Floyd své skvělé LP Atom Heart Mother. Ptal-li jsem se minule u pár skladeb "Kam zmizelo Slunce?", dnes se ten výkřik dá aplikovat v širším záběru. Téměř "drážku po drážce".

Hudba debutu BHH byla pestřejší, nabízela více výkladů a rozlet. Prozrazovala různé inspirace - Island nebyl sám. Jakoby se ale poté na Benedikta sesypali pravověrní a vyčetli mu ty "cizí" vlivy, tentokrát se ostrovní švec poctivě drží islandskýho kopyta. A zase to má půvab, jen o poznání chladnější. Jde o krok stranou, oddech před dalším rozmachem či o východisko z té (nežádoucí?) pestrosti s kopečky zmrzliny na obalu?

Novinkou Kajaku je orchestrální post rock třeba ve skladbě Brekkan. Název připomíná vodníka i smutek, melancholie zpěvu je ještě podtržena zpěvem v islandštině. Překvapí asi i Sóláheyhóla, v níž hřmotné bicí zápasí se zvonky (či xylofonem?), Regngalsinh je smutku a melancholie plná. Alorei bych si uměl představit na pohřbu místo Až mi andělé či U nebeských bran. A že tam těch funusů musí mít!

Až předpředposlení song Mónakó zní optimisticky, přináší naději. Ale nic se nesmí přehánět - je opravdu kratičký aby nám "nevynesl smutek". Nechci to s fantazií až tak přehánět, ale další song připomíná islandský trampský song. Odvážné by asi bylo tvrdit, že vypráví o krásách stanování u gejzíru a kotlíku s horkým čajem po ránu. S přibývajícím časem ale ta skladba sílí a nabírá na intenzitě, zní až psychedelicky a živly v ní běsní. Tak trestá krásná a krutá příroda vetřelce?

Došel islandským hippíkům humor? Nebo jde o návrat ke kořenům a přírodě? Či... a není to jedno? Podstatné je, že se BHH zase zdařilo album slušně zahrané, nahrané i vymyšlené a zaranžované. Deska, která má svou tesknou atmosféru a originalita jí nechybí. Jen by se to možná s jejím intenzivním poslechem nemělo přehánět. Mohla by pak stoupnout statistika sebevražd i mimo zemi gejzírů.

75%

navštivte:
www.morrmusic.com
www.hausmusik.com
www.bennihemmhemm.com