V.A. - 4 Women No Cry vol. 2

Pánové na hudební scéně, a to i na té nezávislé elektronické, jsou v drtivé většině. Gudrun Gut, šéfka labelu Monika Enterprise, se to již delší dobu snaží napravit orientací na převážně dámské interprety a její poslední iniciativou je kompilace představující vždy rovnou kvarteto zajímavých hudebnic na poli nezávislé elektroniky, jejichž sláva se zatím nebe nedotkla. Po úspěchu prvního dílu přichází logicky nášup v podobě druhé čtveřice, která dostala možnost podělit se na ploše cca čtvrthodiny o své nejlepší kousky. Na rozdíl prvního dílu, jenž přinášel i geografická překvapení (Rosario Bléfari z Buenos Aires a Tusia Beridze z Tbilisi), lovila tentokrát Gudrun výhradně v epicentrech soudobé elektronické avantgardy – New Yorku, Londýně, Berlíně a Barceloně.

Začneme s Rakušankou Doris Chrysler, jejíž rezidentní pobyt v New Yorku se od roku 1989 protáhl až do dnešních dnů. Za tu dobu zde vystudovala hudební akademii, naživo doprovázela taková tělesa, jakými jsou Dinosaur Jr., Mercury Rev nebo Marilyn Manson, a nahrávala jako host s Mattem Johnsonem (The The), Gordonem Raphaelem (The Strokes), Foetusem nebo bratry Haynesovými (Butthole Surfers). Obohacena o množství zkušeností a s novou vášní k asi nejbizardnějšímu elektronického nástroji – thereminu, nakonec nastartovala svoji sólovou kariéru. Thereminový psychedelický opar se vznáší i nad skladbami, kde tento nástroj nehraje významnou úlohu. V pětici kratších skladeb to Doris rozbalí po IDM způsobu, vesmírnou elektronikou nás uvrhne do bezedného vesmíru či klasickým roztřeseným zvukem nástroje profesora Těremina dokáže navodit klasickou hororovou atmosféru černobílých filmů šedesátých let. Silný začátek.

Japonka Mico, občanským jménem Mieko Shimizu, žije a pracuje v současné době v Londýně (spolupráce s Coldcut, Barbarou Morgernstern a Robertem Lippokem). Ač pochází z exotičtější destinace, její trojice zpívaných pětiminutovek brnká na tradičnější indie-elektronickou notu a míchá ji s prostým písničkářským tahem na bránu. Japonsky hravé a rozhodně nadějné. Zajímavá odpověď Björk.

Třetí dámu na holení tu máme Toniu Reeh, jež funguje na hudební scéně pod názvem Monotekktoni. Na rozdíl od Mico už má leccos za sebou. Dvě alba na labelu Sinnbus, několik turné po Evropě s Kevin Blechdom, Mode Selector nebo sestrami Morgernsternovými. Její čtveřice skladeb míří pokaždé do jiného cíle. Jednou nasadí analogově na popovou notu, podruhé zrychlí v jakýsi elekropunk a naposled zjihne až do klavírní jemnosti s atmosférickými hluky v pozadí. I přes žánrovou eklektičnost suverénní.

Poslední kvartetem písní se na závěr přesouváme do katalánské Barcelony za další novickou Iris. Ta za počítač s myšlenkou tvorby hudby usedla až před dvěma roky a už letos se jí podařilo vystoupit na domácím megafestivalu Sónar. Zaujala a výsledkem je i premiérový soubor tracků na této kompilaci. Její pojetí zase přenáší náladu do lehce melancholické nóty. Indie-elektronika je podobně hravá, s důrazem na zvukové detaily a vychytávky jako příspěvky Mico, necítíme v nich ale žádnou exotickou přidanou hodnotu. Přesto Irisina melodické bludiště oplývají neméně významnou porcí šarmu.

Ani jedna umělkyně neklesla pod vysoko nasazenou laťku a já jen mohu doufat v to, že:
1) Všechny dámy chytnou svoji příležitost za pačesy a ještě o nich uslyšíme.
2) Zajímavá série 4 Women No Cry neskončí u druhého dílu. Jeho kvalita k pokračování vysloveně vybízí.

85%

navštivte:
www.myspace.com/irisbcn
www.monotekktoni.de
www.myspace.com/micouk
www.doritchrysler.com

poslechněte si:
www.boomkat.com/item.cfm?id=24287

Pavel Zelinka - www.radioakropolis.cz