Podobný model jako v pátek jsem aplikovala v sobotu, čili večer mi v devět začínal slovenskou dvojicí Ľubo Burgr a Marek Piaček aka Pink Big Pig. Oba seděli se soustředěným pohledem za laptopy, a jejich mírné potutelné pousmání bych si klidně vyložila tak, že mají z winampu puštěný track o délce čtyřicet minut a hrajou si Arkanoida. Občas ho teda pauzli a do svých samplů (dost často používali prvky klasické hudby, až skoro popové melodie a jednoduché ambientní struktury) hráli na živé nástroje: Burgr na housle, nebo -méně často- na kytaru, Piaček zase na flétnu a pikolu. Celkový dojem byl i ve spojení s poklidnou abstraktní projekcí docela pozitivní. Sice ve srovnání s nadcházejícími dvěma projekty působili hrozně staticky, ale naštěstí na konci přišel Cooler a spol. a vedle něj oba začínající performeři tančili polku.

Rakouská trojice Pendler (frontmanka Sabine Marte, a multiinstrumentalisti Markus Marte a Oliver Stotz) připomínala kapelu asi nejvíc, jednak hráli častěji na běžné živé nástroje (které si ještě dost často prohazovali mezi sebou), druhak měly jejich písně běžnější strukturu (zařadili také ze dva covery svých oblíbenců, jejichž jméno jsem nezachytila, ale mohli to být klidně třeba Animal Collective). Zpěvačka měla tendence všechno komentovat / vysvětlovat roztomilou angličtinou se silným německým (rakouským) přízvukem, a možná i díky tomu působila kapela moc mile a skromně a jakoby nesměle. Výrazná byla i jejich videoprojekce, většinou úzce svázaná a synchronizovaná s hudbou. Je samozřejmě těžké určit nějaký konkrétní žánr, kterým Pendler vládli, ale dalo by se říci, že vycházeli z pojmu, jakým byl označen třetí den: indietronika. Spojení elektronických přístupů, (post)folku nebo náznaků country vytvořilo rozhodně zajímavou, ale ne úplně obvyklou a právě proto ne vždycky pochopenou hudební krajinu.

Dino Spiluttini, mozek rovněž rakouského projektu Liger, odložil pivko a típnul cigaretu, a zvedl se z pohodlných diváckých sedaček, aby před dvanáctou obstaral nezáviděníhodnou roli hlavní hvězdy aktuálního dne. Taky na to moc nevypadal. Vystoupili ve dvojici: Dino s kytarou (už méně harmonikou) a za mikrofonem, na bicí a perkuse hrál šikovný kolega. Písničky, i když do velké míry postaveny na elektronickém podkladu, byly asi nejblíže těm folkovým, jak je předvádí třeba James Tamborello, nebo u nás třeba selFbrush. Některé ze skladeb gradovaly intenzitou, takže v jejich finále jste spíš než zpěv mohli slyšet jenom noisové běsnění, což vytvářelo protiklad k tišším pasážím.

Navázala trojice Laila, s připravenou bicí soupravou, klávesy a hrncemi, doplněné o pozoun a jiné dechy. Jinak spíš ambientní set narušovaly občasné vpády jazzu (dechy), industriálu a noise (ty hrnce, ačkoliv jsem čekala, že budou skřípat trochu víc). Publikum se začalo znatelně tenčit a přesouvat se k baru, kde vyhrával DJ Debbie Ill a jeho kolega běžnější formu muziky. Do extrému to vyhnal ještě později v noci už zmíněný András Jakab aka Cooler, který si vytačil "pouze" s laptopem a svou letošní deskou Do Aliens Cry?

Ke konci jeho setu jsem se rozhlídla kolem sebe: pár posledních nadšenců, předchozí vystupující a jejich přátelé a známí, a fůra fotografů a redaktorů různých médií, unaveně se povalující nebo rovnou spící v sofách. Nebýt (taky zmíněné) projekce Coolera, asi bych dopadla úplně stejně. Ve čtyři v noci žilo akorát předsálí Flédy a v tomto stavu jsem ji opouštěla, abych ten pudink opravdu nepřipálila...