Novinky

Sestry Steinovy, 7.11., Švandovo divadlo, Praha

sestrysteinovy.jpg Nejpřirozeněji Sestry Steinovy působí tam, kde to trochu čmoudí z kotlíku. V přímočarých písničkách, jimiž umí pohladit, v melodiích, které se stejně dobře poslouchají u táboráku i mezi čtyřmi stěnami. Jejich nápady jsou vzrušující jako sjíždění řeky, na níž naleznete romantická zákoutí i několik adrenalinových jezů. Karolina Kamberská a Lucie Steinhauserová se totiž už nebojí navštívit "místa, na který se nesmí a na nichž se možná rodí vesmír." Inspirovány něžnou tváří mateřství i proměnlivým úsměvem manželství jsou silnější než kdykoli předtím.

Ve čtyřiadvaceti chodech rozdávaly hlavně z novinky Jen děcko se bojí. Svá poselství šířily s jemností i temperamentem a prsty jim přitom běhaly po pražcích jako zkušeným rockerkám. První ve vyprodaném sále nadělovaly Myši a Moje jméno. "Udržet tajemství, co ve mně hučí jak dav, a když si chci zaječet, najdu si nejbližší splav," by jim šlo na jedničku. Písničkářsky odlehčená poloha jim prostě svědčí, proto i Štěstí vybrnkaly velmi působivě. Snad že jeho parťákem je strach. Ale čeho by se člověk bál? Že více než hudbou opojí se jejich aurou? S kytarami jim sluší, to ano, kdo by však lépe procítil závěr Lilie polní? Navíc dámy umí házet skvělé ksichty a parádně roztrsat. Nasazení a svůdnost, s jakou Karolína u Krajiny šera mlátí do kytary, zatímco Lucie nástroj noblesně hladí, se hned tak nevidí. Drobné rozpaky vzbudil až údajně více starozákonní než ironický song Ach jak jsi krásný a následující Lež má nohy dlouhý aneb kdo víc zatřepe hlavou, zvítězí. Nic naplat, se všemi formami nadsázky si Steinovky ještě netykají. Více jsem jihl u pohodičky Vinná - nevinná, kterou ukončily první půlku.

sestrysteinovy.jpg Po dvaceti minutách se na pódium vyšvihli Vladimír a Květa Steinhauserovi, kteří Sestrám Steinovým popřáli hodně vnímavých posluchačů a brzkého sourozence: novorozené děcko bylo pokřtěno. Vzápětí jsem poprvé výrazněji zauvažoval nad tím, že skladeb s bigbítovou rytmikou by neškodilo víc. Titulní Jen děcko se bojí totiž zabralo parádně, jako ostatně všechny vstupy, kdy sestavu doplnili hostující basák Pavel Hloušek, bubeník David Landštof, případně houslistka Karolína Vančurová. V těsném sledu holky pokračovaly Magnólií se sypátkem, Výčitkou lípě, oduševnělými Vlky a rozverně flamencoidní Půlnocí horečnou. Následovala rock'n'rollová Bez adresy, jednoslovním výkonem mladenců rozkošatělý Poklad a Polední mír, při němž se v závěru pískalo na pódiu i celém sále. Dvojsečné mohlo být hodnocení Svatební. Na jedné straně šlo o samoúčelnou punkovou jízdu, na druhé o nestandardní vybočení a osvěžení koncertu. "Mlčet jako hrob je jediná rozumná řeč," proto jsem raději nedomejšlel a odpoutal se u meditativní Rybo! a Řeky mojí duše. Domů jsem pak odcházel maximálně potěšený. Vydařeným koncertem i prachobyčejným faktem, že u nás máme tak talentované písničkářky.

foto: Kryštofotí