Hudební projekt Drahomira Song Orchestra založili před deseti lety dva studenti kinematografie Julien Pacaud a Jean-Christophe Sanchez při zpáteční cestě z karlovarského filmového festivalu, kde představovali svůj první společný snímek. Ač soustředěni především na filmovou tvorbu, od samého počátku je spojoval také zájem o jiné umělecké formy - grafický design, malířství, literaturu a hudbu.

Jejich prvním hudebním vystoupením byla jednohodinová improvizovaná performance v ulicích Paříže v červnu 1997. Po této zkušenosti spatřilo světlo světa těleso Drahomira Song Orchestra jako nedílná součást jejich zastřešujícího uměleckého projektu Institut Drahomira. Od té doby má duo na svém kontě více než čtyřicet alb, ve valné většině produkovaných na vypalovaných CD-R nosičích vlastním nákladem a navíc širší hudební veřejnosti zpravidla nepublikovaných.

Po albu La Chambre de Styrene na labelu Vacuum a vinylové nahrávce The Couch vydané prostřednictvím Flesh Eating Ants Records je jejich aktuální album The Return of the 120 Magicians teprve třetí "oficiální" nahrávkou. Přestože si ještě stále cestu k posluchači bude hledat asi jen velice obtížně - ruské nezávislé vydavatelství Waystyx Records ji vydalo v nákladu pouhých 100 kusů - je zatím asi tím nejdotaženějším, co hudebnímu světu dvojice Pacaud/Sanchez dosud nabídla.

Zatímco na řadě předešlých nahrávek jakoby D.S.O. svoji hudební tvář teprve hledali (což dokumentují jejich rozsáhlé studiové i živé záznamy, na nichž si francouzská dvojice pohrávala doslova s kdečím - od naivních zvukových hrátek se stereofonií, přes několikaminutové hlukové partie až po experimenty s klasickými nástroji, především houslemi), nejdůležitější prvky jejich tvorby - dekonstrukce či destrukce původních nahrávek, od mluveného slova až po vážnohudební fragementy - působí nejpřesvědčivěji právě na The Return of the 120 Magicians.

Pakliže přihlédneme k tomu, že D.S.O. i zde zřejmě sázejí na první pokus a na formu improvizace, (z čehož vyplývá, že v jejich kolážovité postindustriální produkci se chtě nechtě střídají skvělé momenty s pasážemi poněkud diskutabilnějšími), je poslední album dvojice skutečně reprezentativní ukázkou jejich spontánních hudebních aktivit. Čirý zvukový expresionismus, linoucí se z každé vteřiny alba sebou přitom přináší řadu nálad a zvukových odstínů - od zlověstného rytmického industriálu v podobě úvodní Ein Bisschen Sauvagerie, přes experiment s rozfázováním původní nahrávky (Stick Your Fancy Porcelaine De Limoges Up Your A... Paul Richards) až po podmanivou skladbičku Beauty I Don't Know, vzniklou na bázi kombinování smyčky piana a hlasů (přesně ve stylu "historizujících lekcí" Les Joyaux de la Princesse).

Těch nápadů se však v hlavách Pacauda a Sancheze urodilo ještě mnohem více. Komu by se zdál jejich styl ukotven jen v devadesátých letech, toho o své nadčasovosti a stylové neuchopitelnosti hravě přesvědčí o opaku ve skladbičce Magic Thought, připomínající nekonvenční elektronické výboje finských Pan Sonic, i celou řadou skvělých momentů, ve kterých nechávají až neuvěřitelně bizarním způsobem zvukově podlehnout vloženým fragmentům ze světa klasické hudby. Závěrečná Celsa Le Cercle je pak již v jejich podání jen jakousi "dada" tečkou, slibující dozajista nevšední zážitek všem, jež se se surrealistickými zvukovými kolážemi Drahomira Song Orchestra budou chtít setkat i v jiných souvislostech.

Budou mít k tomu příležitost třeba v pátek 8. prosince v klubu Rock café, kde se tato nesmírně zajímavá dvojice představí v rámci již 12.ročníku Pražského industriálního festivalu.

P.S.: Již dlouho jsem neměl možnost spatřit tak umělecky svébytně působivou internetovou stránku, jako v případě Drahomira Song Orchestra, respektive jejich zastřešujícího uměleckého projektu Institut Drahomira. Doporučuji nahlédnout!

85%

navštivte:
www.institutdrahomira.com

psolechněte si:
www.institutdrahomira.com