Čankišou v tropech (reportáž)

...Už to tak vypadá, že brněnská "etnobigbeatová dechovka" Čankišou bude patřit mezi nejlákavější tuzemský hudební exportní artikl. Kapela, která už hrála leckde po Evropě a loni na podzim absolvovala expedici do Pákistánu, se už za pár dní chystá opět za kopečky. Jejich další anabáze povede na francouzský ostrov Reunion, ležící v Indickém oceánu poblíž Madaskaru, kde budou hosty šestého pokračování festivalu Manapany. Ten ponejvíce představuje umělce z Francie, tu a tam ale nabídne prostor projektům z jiných zemí a právě letos poprvé představí jako první českou kapelu právě Čankišou. Brněnské uskupení kromě koncertů čeká také spolupráce s místními muzikanty a podle jejich slov se též těší, že si rozšíří arzenál svých nástrojů. Jejich cestovní deník z expedice na ostrůvek Reunion si můžete přečíst právě teď a tady:


12. října

Nedělní ráno nás sice přivítalo sluníčkem, ale počasí na ostrově je dost nevyzpytatelný a mění se každou chvíli. Zatímco soutěžící surfaři se proháněli na vlnách, pořadatelé kromě vrtkavého počasí řešili nefunkční světla, do kterých v sobotu vydatně napršelo. Nakonec se rozhodlo, že budou hrát jen dvě kapely a to ve festivalové jídelně. Zatímco se rozebíralo festivalové pódium pod palmama, nazvučili jsme se a po nás madagaskarská kapela Rajery. Chvílema zase vydatně pršelo.

Rajery bylo jednoznačně to nejlepší, co jsme na festivalu slyšeli. Zpěvák, kterýmu chybí část pravé ruky, výborně hrál obouma rukama na strunný madagaskarský nástroj valiha. Byli to samí černoši a zpívali úžasně. Dostali lidi do varu a my jsme byli nadšení. Bohužel neměli sebou žádný Cd, hned bysme nějaký zakoupili.

Pak jsme do jídelny vtrhli my. Prostředí občas připomínalo díky obrazům na stěnách spíš obyvák než prostor na koncert, ale zvládli jsme to. Réunion je pro nás evidentně místem neobvyklých koncertních prostředí. Pro francouzské managery, kteří se o nás starali, jsme zahráli jejich oblíbené Bekábo. Dali jsme několik přídavků a skončili úplně vyčerpaní.

Následovala pravidelná dávka rýže, luštěnin a masa. Většině už rýže leze i ušima. Veřejnost odešla a zůstali festivaloví účastníci nebo pořadatelé a začal večírek. Ten jsme ovšem dokončili na našem ubytku někdy nad ránem.

Pondělní vstávání bylo krušný, ale nic jinýho nám nezbylo. Dopoledne jsme sbalili a kolem poledne vyrazili do St. Denis na letiště. Cestou jsme vyzvedli záznam sobotního koncertu a stavili se na vynikajícím obědě. Konečně normální jídlo!

Cesta byla opět šílená, těžký to úděl cestujících muzikantů. Basákovi zatím chybí basa a didjeridoo dorazilo bez naústku. V úterý večer jsme úplně mrtví dorazili po 2 týdnech domů. Teď se snažíme vzpamatovat, ale jde to dost těžce.

Z Réunionu jsme si převezli spoustu věcí a hlavně zážitků. Sysyn si koupil madagaskarskou valihu a Klukové místní kajon, což jsou perkuse, který vypadají asi jako valcha. Nemluvě o žraločích zubech, vynikajícím rumu, třtinovým cukru atd.


10. října

V pátek jsme po dalším vydatném večírku procitli poněkud později a vyrazili na podmořské poklady do St. Pierre. Měli jsme sebou výbavu popučovanou od kamarádů - ploutve, šnorchly a brejle - a všudypřítomnou obavu ze žraloků. Ta se ukázala lichou, protože přes korálové útesy žralok nepropluje. Překvapilo nás, že už sotva pár metrů od břehu a kousíček pod hladinou se skrývá barevné království. Vlezete do moře vybaveni jak na dalekou plavbu a po jednom plácnutí ploutvema se s úžasem zarazíte o korálový útes. Rybky jak z filmu o Nemovi a k tomu něco vypadající jak chapadlo z chobotnice. Ale jelikož to byla samostatná jednotka, byl to asi nejspíš had. A potom sumíši, kteří vypadají jak podmořský olgoj chorchoj. I když měřili asi 20 cm, budili hrůzu svojí nevyzpytatelností. Byli jsme překvapeni, jak mnohým dělá problém dýchat pod vodou. Na šnorchlování jsme bohužel měli času, takže jsme neměli čas tyhle fóbie léčit. Managerku jsme do vody dostali jen pod pohrůžkou ukončení smlouvy.

Večer začal fesťák, takže jsme si ho nenechali ujít. Místo festivalu nás uchvátilo. Přírodní amfiteátr a pódium, jehož součástí je několik palem, je postaveno zády k moři, takže obrovské vlny se téměř doslova rozbíjí o pódium a vytvářejí romantický kýč jak z plakátu.

Koncert začala kapela Subhash. Hráli v tradičních indických kostýmech a před sebou měli Apple (notebook). Vzhledem k tomu, co jsme už všude slyšeli, řadíme tohle k slabému průměru. Prostě indická hudba s tuc tuc z komplu. Následoval šílený Violon Profound z Francie. Duo ve fracích, kde jeden dlouhovlasáč hraje na zefektovaný cello (distortion) a druhý zpívá a recituje slavný rockový vály doslovně přeložený do francouzštiny. Sice jsme tomu nerozuměli, ale podle reakcí lidí to asi bylo dost vtipný. Byl to dost hard core, zpěvák běhal s mikrofónem mezi lidma, ke konci si vylezl na palmu a pak ho spoluhráč na pódiu probodl cellem. Po koncertě jsme se jich ptali na spotřebu strun a smyčců. Průměrná životnost je tak 2 koncerty. Jako další hráli réunionští Kameloti - Ziskakan. Jsou tu strašně slavní a zpěvák vypadá jak Sandokan. Asi to bylo hodně o textu, takže nám pointa zase unikla, ale zahraný to bylo dobře.

Večer završil slavný francouzský herec Richard Bohringer, kterýmu asi skončila herecká kariéra a tak se vrhl na hudební dráhu. Prý je to vyléčený alkoholik, ale asi nepříliš dobře. Na koncertě byl už docela v podroušeným stavu, takže spíš mluvil než zpíval. Zdenek nás poučil, že to tak asi má být a nazval šanson hip hopem. Během večera navštívilo fesťák odhadem 1500 lidí.

V sobotu už konečně čekal koncert i nás. Počasí zhatilo všechny plány. Nikdy tady na festivalu nepršelo, takže pódium k našemu údivu nemá střechu. Byla to dost improvizace. Neustále se měnily informace, chvíli to vypadalo, že se nebude hrát vůbec. Program se nakonec očesal a přesunul do klubu. Hráli jen 3 kapely - my, Violon Profound a francouzský Zenzile.

Klub byl něco jako brněnská Fléda, takže jsme se tam cítili docela jako doma. Před koncertem jsme si odpřísáhli, že na sebe budeme na pódiu během koncertu hodní. Sice jsme hráli první, což je dost nevděčná pozice, ale nakonec se to ukázalo jako dobrej tah. Hráli jsme naplno a do narvanýho klubu, takže atmosféra byla úžasná. Dokonce i zpěvák Karel se roztančil!!! Hráli jsme jen necelou hodinu, takže zazněly pouze osvědčený kousky. Publikum reagovalo, jak kdybychom tu hráli každej měsíc. Bylo to úžasný.

Po Violon Profound nastoupil Zenzile. Byl to dub. Trochu jsme v tom cítili Massive Attack, zpěvačka nám připomněla Morcheebu. Zvuk a světla měli udělaný výborně, lidi se bavili. Ačkoli v hudba byla hodně postavená na elektronickým základu, muzikanti byli multiinstrumentalisti, takže to nebylo tak studený, jak jsme očekávali.


7. října

Středa pro nás znamená opět volný den. Proto po nenásilném probuzení nasedáme do kapelní dodávky a vyrážíme směr východní pobřeží ostrova. První změna, kterou pociťujeme, je změna síly větru, tj. téměř žádný. Míjíme pár malých vesniček, pak přijíždíme k první zastávce - Pointe de Table, což je splaz magmatu do oceánu. Ztuhlá láva byla tak rozžhavená, že jsme nechtěli uvěřit, že je stará bezmála 30 let. Příchod k této místní zajímavosti byl asi čtvrthodinovým pochodem džunglí, což byla směsice všech stromů, které neznáme a silně připomínala obrázky od Zdeňka Buriana.

Pak jsme jeli dál na sever po východním pobřeží přes lávová pole, kterých bylo nespočet. U každého splazu byla cedulka s rokem výbuchu. Sopka o sobě dává vědět více méně každý rok. Nejmladší, který jsme míjeli, byl z roku 2004.

Cílem našeho výletu byl zázrak v městečku Ste-Rosse, kde se v roce 1979 při erupci láva zastavila ve dveřích kostela. Na pohled nic moc, takže jsme se otočili a vyrazili zpět. Hladoví jsme hledali typicky kreolskou restauraci. Dali jsme další klasické místní jídlo - kuře, rýže, čočka a místní antiseptikum ze zelených chilli papriček, cibule a oleje. To byl vrchol našeho výletu, protože jsme po požití této pochutiny prožili hromadnou změnu vědomí. Slabší jedinci upadali do kómatu, silnějším v povislých rysech bezvládně plandal umrtvený jazyk.

Večer jsme vyrazili na jam session s místní dechovkou, kde jsme vysmahli zepár litrů vína a zafúzovali.

Na čtvrteční koncert jsme vyráželi s obavama. Po vstřícném až zdvořilém přivítání na místním lyceu nás čekal koncert na hnojárně, kde jsou děti dělníků a propadlíci. Byli jsme plni předsudků, protože nás organizátoři varovali před možnou reakcí publika. Opět jsme se uvedli v jídelně, kde jsme všech 500 studentů předběhli a bylo nám doporučeno, ať si radši sedneme k jednomu stolu. K jídlu jsme dostali láhev vína, studenti pili vodu. Tím byly karty rozdány. Vzhledem k tomu, že mnozí z nás mají za sebou taky nějaký učňáky a protože si moc dobře pamatujeme, že jsme rozhodně nebyli vděčný publikum na výchovných koncertech, začal koncert rozpačitě. Šli jsme do toho naplno, ale v první řadě seděli ostentativně se nudící výrostci zívající do široka (samozřejmě bez potlesku). Vzpomněli jsme si na svoje učňovská a studentská léta a bylo nám jasný, že jde především o udržení si autority v kolektivu. Nicméně koncert nakonec získal grády, i když to byla dřina. Přišlo nám, že pár lidí by si i zatancovalo, kdyby se nebáli, že se ztrapní. No ale po koncertě jsme se najednou ocitli v hloučku mlaďoučkých kreolek a bylo jasný, že těm se to líbilo. Měli otázky napsaný na papírku - patrně součást hodiny angličtiny. Ptali se i na osobní věci a zajímala je Česká republika. Dokonce i velmi zhruba věděli, kde asi je. Klasicky: někde mezi Ruskem a Německem. Takže nakonec to musíme hodnotit pozitivně a nezbývá nám než se těšit na výchovné koncerty v dalších zemích.

PS: Managerčin batoh konečně doručen - 8 dní po příletu.


5. října

3. října jsme absolvovali další koncert na jihu ostrova v místním lyceu v St. Joseph. Pro nás to byl první "výchovný koncert", tady pro kreolské teenagery. Samotné hraní proběhlo v tělocvičně školy. Naše improvizované pódium 3x3 m vévodilo velký tělocvičně, minimálně 300 místních kreolů dychtivě očekávalo začátek na tribuně. Učitelé kontrolovali prezenci. Slyšeli jsme cosi o trestech v případě nepřítomnosti. Zřejmě pod příslibem dobrých známek se při prvním tónu spustil vřískot jak na Beatles v roce 1962 a vydržel až do konce. Ještě teď večer si nejsme jisti, jestli jsme byli za kašpárky nebo se jim to opravdu líbilo. Ale přesto se s námi přišlo rozloučit několik desítek místních žáků a líbali nás na tváře, což bylo oproti českým zvykům velmi příjemný.

Kolorit místního lycea je naprosto nesrovnatelnej se strohostí našich středních škol. Celý běh vyučovacího dne na nás působil jako volná zábava na místě plným tříd, parků a klubů v tropický krajině. Všichni působili strašně uvolněným dojmem. Každý nás zdravil s úsměvem na rtech do doby, kdy jsme předběhli asi pětisetčlennou frontu na oběd. K jídlu bylo jako vždy kuře na tisíc způsobů a rýže. Muž, který nás celým dnem provázel, je učitelem angličtiny i místním muzikantem, nám sdělil, že na jeho svěřence působíme naprosto exotickým dojmem. Ale ne kvůli vizáži, poněvadž směsice ras je tady od černocha přes Indy až k blonďákům. Tak jako na nás působí hudebník z Keni exoticky, tak asi působíme my na ně.

Na další den plánujeme cestu na východní část ostrova do Ste-Rosse, kde se před lety stal zázrak. Při poslední velký erupci, kdy se horká láva valila na město, se nečekaně zastavila před dveřma místního kostela.

Nedaleký Ďábelský výběžek v nás vyvolává spielbergovské fóbie. Je to nejvyhlášenější rejdiště žraloků na ostrově. Asi měsíc před odletem jsme si přečetli, že tu jednomu surfaři ukousl žralok ruku. Statistiky ostrova v tomto ohledu jsou neúprosný, za posledních několik let je polovina případů napadení žralokem smrtelných. Tím ale nebezpečí tady nekončí, divoký příboj si pravidelně vybírá své oběti. Pamětní desky na pobřeží mluví za vše. Nicméně žádné z těchto nebezpečí nám nezkazí radost z ostrova.


2. října

V sobotu jsme odehráli první koncert. Ráno jsme vyrazili do nedalekého městečka St. Pierre a po poledni si v rámci propagace festivalu odbyli místní premiéru na trhu. Za zády nám bouřil oceán, před námi hrálo tržiště všemi barvami a vůněmi. Pro nás to byla celkem neobvyklá záležitost, pro místní prý normálka. Vedro bylo pekelný, všichni jsme se pěkně přismahli. Opalovací krémy tu jdou na dračku. Koncert se povedl, prodali jsme spoustu CD, lidi se ptali, kdy a kde nás můžou slyšet příště. Absolvovali jsme několik dalších rozhovorů.

Po koncertě jsme se vrhli do víru trhu, ale většina prodejců už bohužel balila. Nicméně i tak jsme zahlídli nějaký podivný zeleniny či ovoce, spoustu různých cetek od oblečení po košíky. Pak jsme se šli čáchat do oceánu.

V neděli jsme pro změnu vyjeli na východ - do St. Joseph. Tam jsme měli hrát před kostelem. Prvně byly problémy s elektrikou, pak se vybíralo vhodný místo. Nakonec se vybral měkkoučký trávník mezi kostelem a křížem. Po chvíli ovšem přišel místní kněz, že po mši, kdy jsme měli hrát, bude pohřeb, tudíž se to moc nehodí. Takže jsme sbalili nástroje a vyrazili na vodopády. Cesta byla opět šílená, ostré začátky do příkrého krpálu byly ještě horší než cestou na sopku. Zelená je tu opravdu zelená, všude spousta banánovníků, cukrové třtiny, nádherně kvetoucího durmanu, občas bambus.

Sopka je pokořena. V pondělí jsme ji na druhý pokus při expedici Magma konečně dobyli. Počasí nám krásně vyšlo, opět máme nové spáleniny do sbírky. Nejdřív nás čekali dlouhatánské schody dolů do vnějšího kráteru, kterým se valila hustá mlha. Od té doby nebylo slyšet žádný zvuky, následovala krajina jak na Marsu. Pak přišla hrbolatá planina s dětským kráterkem, kterou vystřídal v podstatě vysokohorský výstup k velkému kráteru. Ve svahu bylo spousta různých vředů, ztuhlá láva tam vytvořila úžasný vzory. Terén byl náročněj, krásné nové trekovky dostaly dost zabrat. Někteří zvolili obyč tenisky a vrátili se s několika dírama v podrážce. Lil z nás pot, ale rozhodně to stálo za to. Na vrcholu nás přivítali dva správci parku a další kráter. V něm byl další a ten už byl aktivní. Horká oranžová láva z něj tryskala, všude byla cítit síra jak v pekle a ozývali se zvuky jako když lokomotiva upouští páru. Zírali jsme skoro s otevřenou pusou a byli šťastní. Někteří absolutně.

Čankiové byli opravdu všude, na sopce jsme našli několik jejich stop. Dle jejich velikosti usuzujeme, že tam asi byla celá rodinka.

O víkendu přišel na návštěvu do kuchyně velkej krab a moc se ani nebránil, když jsme ho nabrali do hrnce a vypustili ven. Další den přišel do jednoho z pokojů další. Je tu celkem živo.

Managerčin batoh objeven.


29. září

V pátek jsme se pokusili o výstup do nitra sopky Le Piton de la Fournaise. Té jediné, která je tady na ostrově činná. A asi před pěti dny se zrovna činila. Po večírku, kdy jsme okusili místní třtinový rum Charrette - mimochodem vynikající - a jihoafrické víno, jsme bohužel dorazili po zavíračce, takže nás na několikahodinový výšlap místní hlídači v národním parku už nepustili. Nestihli bysme se totiž včas vrátit, je to túra tak na 6 hodin. I tak to ale byla paráda. Prošli jsme se alespoň kolem. Ledová mlha se tam neustále převaluje a střídá ji horký slunce. Vulkán chvíli vidět je a pak zase není. V plánu máme další pokus, tentokrát už snad úspěšný.

V oceánu se tu moc koupat nedá. Člověka buď smetou čtyřmetrový vlny nebo nahodí na ostré lávové pobřeží. Písečných pláží tu pár je, opět díky lávě jsou místo bílých černý. Před odjezdem jsme se dozvěděli, že počasí se tu během dne zhoršuje, a kupodivu to tak opravdu je. Ráno krásně sluníčko, k večeru deštíček, někdy fakt slušně vydatnej.

Nemluvě o pátečním aprílovém počasí při cestě na sopku plné krkolomných serpentýn. Během cesty z 0 do cca 2 300 nadmořských metrů se vystřídaly snad všechny typy počasí včetně mlhy jako mlíko.

Při nákupu ovoce a zeleniny jsme narazili na několik nám dosud utajených druhů. Určitě chceme vyrazit na místní trh. Jednak se bude asi na co koukat a samozřejmě i co ochutnat.

Na pláži jsme našli cosi jako nafouknutý modrý plastový pytlíček, kterej byl na jedné straně spečenej. Nebo by se to ještě dalo přirovnat k olejovým zvířátkům do koupele, ale průhledným. Bylo to ale cosi žijící v moři a hýbalo se to. Pak jsou tady taky vrabci s jasně červenýma hlavama a pupkama. V kuchyni máme malou ještěrku a každý ráno v hrnku ve dřezu švába.

Po návratu z večírku jsme se pokoušeli sundat kokosy z palmy. Drží ale dost pevně, nezabral ani dobře mířený hod židlí.

Slunce tu zapadá v šest a pak je hned tma, takže už v osm máme pocit, že je skoro půlnoc. Akorát tu končí zima, takže turistů tu je naštěstí zatím pár, davy v sezóně musí stát za to. Silnice jsou ucpaný už teď. Noční nebe je jiný, je tu Jižní kříž a ležatej měsíc jak v Turecku. Manažerčin batoh je stále nezvěstný.

Dovolená končí a začíná práce, ale na koncerty se moc těšíme. Bohužel ale asi nebude žádná spolupráce s místníma muzikantama. Pořadatelům se to zdá moc složitý zorganizovat, tak to radši vypustí. Proč si přidělávat práci. Mrzí nás to. Ostrovní organizace je dost v pohodě, čas tu evidentně plyne jinak. Kancelář pořadatelů připomíná tu pakistánskou.

27. září

Po několika dnech stoupající cestovní horečky jsme konečně vyrazili na dalekou expedici na ostrov Réunion. Cesta byla úmorná, na ostrově jsme přistáli po skoro 30 hodinách cesty. Letiště v Paříži ani Air Austral na nás teda moc dojem neudělali, zmatky na letišti ohledně letenek stály za to. Reputaci si ovšem aerolinky vylepšily skvělým servisem na palubě, mimo jiné vynikajícím lososem na večeři.

Ačkoliv tomu většina z nás moc nevěřila, všechny věci, kromě manažerčina batohu, dorazily v pořádku. Hned na letišti na nás čekal první rozhovor pro místní noviny, díky únavě jsme teda moc pohotoví asi nebyli. Po dalších dvou hodinách jízdy autem jsme se konečně usadili v našich dočasných domovech. Asi se dáme na sportování - máme k dispozici bazén a tenisový kurt. Komárů jsme zatím potkali jen pár, ale v obavách před horečkou chikungunya jsme se všichni pečlivě vyzbrojili repelentem.

Rozlámaní jsme se po pár hodinách odpočinku vydali koupat. Oceán nás fascinoval, jsou tu obrovské vlny a sem tam nějaký ten žralok. Zatím jsme ale neměli tu čest. Před pár týdny tu jednoho surfaře pokousali. A nepřežil to. Koupat se dá proto na jen na vyhrazených místech, ale je to paráda. Pod domy jsou vysoké útesy, takže o zvukovou kulisu se tu stará hlasitý příboj. Přes den teplíčko, večer chládek.

Místní angličtinou moc nevládnou, takže občas dobře poslouží i ruce a nohy. Zítra máme naštěstí volno, v podstatě dvě probdělé noci po době nám daly dost zabrat.

25. září

Cestovní horečka stoupá, v úterý 26.9. se vydáváme na další expedici do exotických krajů. Tentokrát nás čekají prosluněné pláže, činná sopka a žraloci na francouzském ostrově Réunion v Indickém oceánu. Na MANAPANY Surf Festival 2006 zahrajeme jako první česká kapela. Čeká nás několik koncertů a hudební spolupráce s místními muzikanty. (www.cankisou.cz).

Za podporu naší výpravy děkujeme cestovní kanceláři Adventura (www.adventura.cz) a společnosti Computer MCL Brno (www.mcl.cz).

(Hanka Vojtěchová)