Britský projekt Burial odsunuje do temných končin už černé "b" a "r" (a k tomu ještě hnědé "u", uf), nemluvě o překladu, a tajemný, maličko strašidelný šustot provází i jeho stejnojmennou albovou prvotinu (Hyperdub). Je trvale zataženo a ozvěny přicházející z neznámých koutů a prostorů za zdmi fungují lynchovsky tísnivě (co je to podivné klapání v Pirates? a co viděl ten chlapík v zrcadle?), a přeci se jedná o světlou výjimku v dubstepové omáčce, dosud nejnadějnější a nejposlechovější produkt scény. Podivuhodně "odtažené", vzdáleností poznamenané lo-fi podklady dávají vyniknout hlavní zbrani čerstvého proudu - (mo)hutným basům a vynalézavým okrájeným beatům - a zároveň neposkytují šanci již stereotypním syntetickým klišé hyzdícím společný dubstepový ksicht. Burial si jako víceméně jediný (počkejme na Loefah) drží svůj vlastní a jeho deska vypařuje úctyhodnou celistvost a vlastně ani žádnou čerň. Ztrácet se v jeho šumivých smyčkách je radost a i ten tmavý příkrov a lehce pohřební nálady, které dobrušuje velmi střídmými vokálními příspěvky, se leckde rozplývají a nečekaně projasňují. Burial klame a jde mu to. Při soustředěném vnoru se sporadické downtempo beaty umí proměnit v rychlé houpavé tanečno a kousky Broken Home nebo Gutted jsou v podstatě zářivé klubovky přetékající milou pozitivitou.

A podobně šálí i Jesu. Justin Broadrick s projekty Godflesh nebo Techno Animal balancoval na okraji posledního stádia hmotných hvězd, jeho poslední převtělení ale přináší mesiášské metalové osvícení s takovou porcí naděje, že je až téměř k neunesení, jako ten kříž. Po výtečné loňské desce Jesu Broadrick svým následovatelům předkládá ep Silver (Hydrahead). Hrubé burácivé doom riffy s plouživou rytmikou (s výjimkou HC mlácení ve Star) intenzitou poráží i černokněžnické SunnO))), nicméně melodická emocionální nálož a zpěv Justinovu produkci proměňují v jeden z nejcitlivějších uměleckých projevů vůbec (proti němu je prachůchtivá kolovrátková Enya upírem, co párá děti). Citově zabarvenou drsností k oslepující bělobě.

Islanďan Gudmundsson, co si říká Yagya, namísto kontrastů krajních bodů viditelného světelného spektra a navzdory do růžova laděnému kýčovitému obalu druhého alba Will I Dream During The Process? (Sending Orbs) holduje konstantní ale nikoli nezajímavé šedi. Rád mlhu a notně ošumnělé atmosférično odkazující k Basic Channel, tento jímavý ambientní smog ale podbarvuje potlačeným pravidelným (někde až téměř deephouse, jinde clicky) tepáním. Jedná se však o tupobeat s nečekaným kouzlem, hypnotickou smyčkohru olizovanou hustými vlnami zvukového planktonu s odstíny dávných Biosphere. Důmyslná seriózní gradace, krása... bez legrace.

Své pojetí podobně nečistého krásna prezentuje i německý Marsen Jules (www.marsenjules.de), kteréhož čtvrtý počin Les Fleurs (City Centre Offices / Starcastic) kandiduje na jedno z nejpůsobivějších ambientních alb roku. Digitálně přetvořené strunné (viz msp výlety Mitchella Akiyamy) a všelijaké jiné zdroje stmeluje do směsí pohybujících se v rytmu velmi zpomaleného lidského dechu. Zvukový proud při poslechu nasajete, na moment utichne skrytý v útrobách a s výdechem se před vámi opět rozestře pestrobarevná louka, kterou opět vtáhnete a tak dál... Uklidňující jogínská antistresová technika, pohlazení duše i plic.

To Tomáš Dvořák (jindy Floex) maloval zvuky pro oči. Jeho soundtrack k roztomilé, ale do šedé kůry mozkové rýpající flashové hře Samorost2 (cd s plnou verzí hry a dvanáctkou skladeb vyšlo u Quazidelict), se vůbec nespokojuje s rolí doplňku a nesměle předkládá hodnotný dobrodružný materiál poskakující mezi ambientem a downtempem, kde živé má navrch před umělým a to neumělé nezní neuměle. Kompozičně vyzrálé kousky (které se mohou povyšovat nad Pocustona) s rozličnou stopáží jsou plné nápadů a skladatelského citu a načrtávají tajuplné nálady s prosluněnými mýtinkami.

Pronikavé jasno tedy nakonec musí zapnout brooklynská indie parta Oneida s deskou Happy New Year (Jagjaguwar), která má odstínů na rozdávání - od vzpomínkové halucinogenní květnaté hippie radosti a milé repetice, přes old-skool analogové elektrovýstřelky až po banja a pasující kytarová sóla. Jejich přepestrá a až překvapivě promakaná směska garážové lo-fi špíny, neotřelé kreativity a ochoty pokoušet písničkovou strukturu vyzařuje svěží svítivou energii a rozšlapává pochybnosti o útlumu kytarové scény. Oneida sedí na mezi mezi Simonem s Garfankulem, !!!, The Incredible String Band, Trans Am a neo-folkovinami a měla by být víc vidět.

jiné barevné řazení, postřehy, protinázory vítány...

Hynek Dedecius - autor je přispěvatelem časopisu HIS Voice