Oproti loňskému ročníku, kdy v neděli fungovaly již jen dvě scény v podhradí, letos pokračoval program posledního dne i na hlavní stagei Černé louky, kde se jako první představil tibetský mnich Lama Gelek. Ještě pořádně neprobuzen po včerejší hudební náloži jsem nevnímal jeho produkci zcela soustředěn. Alikvotní zpěvy kolem mě proplouvaly bez větší naděje na úspěšné vstřebání, ale z vizuálního hlediska mě zaujala Gelekova neustále rozesmátá tvář, což mi přišlo pro tibetského mnicha docela netypické, ale hodně sympatické.

České koncertní premiéry mě i v neděli opět čekaly v Tentu, který se změnil v útočiště kapel vydávajících u labelu Indies Records. Z mnou zhlédnuté trojice Swordfishtrombones, Koa a Jablkoň měla u diváků největší úspěch Němcova formace, která začala koncert Velmi Nesmělou a pokračovala výběrem prakticky z celé své diskografie, včetně alb Malé Lesní Jablkoně. Obecenstvo si nakonec i doslova vymodlilo přídavek, přestože už odbyla devátá večerní, kdy si Robert Plant vymínil, že produkce na všech ostatních pódiích musejí být ukončeny. Došlo tak pouze na kratinkou Babu Jagu, ale i ji přijalo publikum s povděkem. Lehce ironickými a absurdními glosami, jimiž Michal Němec oživoval pauzy mezi písničkami, měly velký ohlas a i díky nim se pouto mezi skupinou a obecenstvem během koncertu upevňovalo až do již zmíněné závěrečné Baby Jagy.

Koa bez Zuzany Navarové už nikdy nebude "ta Koa", ale i tak se člověk stále musí sklánět nad hráčským uměním všech čtyř jejích členů a schopností vstřebávat do vlastně folkových písní nádechy world music, romské hudby anebo jazzu v bezchybném živém provedení. Hrálo se vcelku logicky především z aktuální eponymní desky a jestli bych o nějakém koncertu na letošních Colours mohl říct, že byl prostě pohlazením na duši, jmenoval bych právě tohle.

Kapele Swordfishtrombones se mě nepodařilo udržet v prostorách Tentu dost dlouho na to, abych mohl objektivně posoudit jejich koncert, protože "španělské reggae dálky volaly". Prchnout z podhradí na Černou louku podpořil i fakt, že vidět znovu Caňaman, ragga úderku z Pyrenejského poloostrova, naživo bude přeci jenom těžší než Brňany. Jenže ouha, ono se nic převratného nekonalo. Ne, že by mi klasické reggae nic neříkalo, ale od nejznámější španělské (myslím že nejen co se týče jamajském stylu, ale vůbec) kapely u nás jsem čekal víc. Chyběly mi výraznější melodie na první poslech (kolik přihlížejících znalo produkci téhle partičky z desek a neslyšelo jejich písně zcela poprvé?), pestřejší sound, větší drive. Ale přítomní se bavili, takže možná byla chyba ve mně. V tom jakoby mě chtěla utvrdit dvojice pánů diskutující posléze o koncertu Caňaman při čekání na hlavní hvězdu večera. Zaslechnutá věta "Ti Španělé mě dostali, i když jinak regéčko nemusim..." znovu oprášila staré úsloví, že co člověk, to názor.

David Eugen Edwards (bývalý frontman 16 Horsepower) a "jeho formace" Woven Hand byla stylem, který hraje, docela netypickou skupinou pro festival world music, jakým jsou Colours of Ostrava především. Na své si přišli především rockeři, kteří přijeli pouze na nedělní program (a ještě konkrétněji na Roberta Planta samozřejmě). Vokál Davida Edwardse je opravdu tak uhrančivý a specifický, jak se o něm bylo možno dočíst ve festivalovém průvodci (stejně jako paralela s Nickem Cavem nebyla daleko od pravdy). Ve spojení s převážně ponurým rockovým zvukem, který vyluzovali ze svých nástrojů jeho spoluhráči, byla výsledná atmosféra na koncertu Woven Hand sice zadumaná a spíše introvertní, ale kvalitativně šlo o vycizelovaný, stylově výjimečný a hudebně hodně silný zážitek. Škoda jen toho přiděleného času, protože kdyby Američané hráli v nočních hodinách, přeci jenom ztemnělé prostředí se pro hudbu Woven Hand hodí více než parné sluneční odpoledne, mohla síla Edwardsových písní vyniknout ještě více.

Jestliže v sobotu měl africký kontinent nejsilnějšího zástupce ve státu Mali, v neděli jeho místo nahradil Senegal, odkud pochází po Salifu Keitovi asi druhý nejznámější africký muzikant s vokálem par excellence, Cheikh Lô. Prvních dvacet minut mě sedmičlenný doprovodný band oslovil více než vystoupení Salifa Keity, především díky skvělému saxofonu a klávesám, které lehce (a přesto významně) doplňovaly zvukový kolorit tvořený z kytary, bicích a perkusí. Postupem času se mi však převážně poklidné a jen velmi zvolna vpřed ubíhající skladby začaly trochu slévat v jeden nekonečný track. Salif Keita tak u mě nakonec pomyslný souboj vyhrál, ale nutno dodat, že vokál Cheikh Lô si s maliským diamantem v hrdle v ničem nezadá a poslouchat oba hlasy je pro unavené festivalové uši opravdový balzám.

Robert Plant začal a (bohužel i) skončil na čas. První rozdíl oproti loňskému avizovanému tříhodinovému vystoupení George Clintona, ze kterého nakonec zbyly slabé dvě hodinky. A rovnou přidám druhý. Přestože jsem zdaleka neznal (stejně jako u mistra Clintona) všechny skladby, které Strange Sensation odehráli, dokázali mě svým vystoupením nadchnout a přinutit abych si mezery v hudebním vzdělání hodně rychle doplnil. Fakt, že logicky převažovaly skladby především z "postzeppelinovského" Plantova období není třeba nijak zvlášť zmiňovat, stejně jako je vcelku logické, že se nezapomnělo ani na písně z období zeppelinovského. Z nich se mi do paměti vryla obzvláště balada Going to California, která měla sílu chytit za srdce.

Publikum se nenechalo zahanbit ani na posledním koncertu a vytvořilo pro Strange Sensation skvělou atmosféru, ze které bylo cítit, jak moc si přítomnost Roberta Planta na pódiu užívá a cení. Když Plant předzpívával bezeslovné melodie a jednou se obecenstvu nepovedlo příliš hlasité opakování, zavrtěl hlavou, "jakože takhle ne a že se to musí jet ještě jednou". Následná oprava ho svou decibelovou hladinou tak překvapila, že se jen zmohl na překvapivý výraz v obličeji. A ani on posléze nezapomněl zmínit kvality a výjimečnost ostravského publika.

Zklamán z koncertu Strange Sensation musel odcházet snad je ten, kdo (zbytečně) čekal pouze na Schody do nebe. Jinak Robert Plant dokázal, že je živoucí legendou, která neskončila svou úspěšnou hudební pouť po zeppelinovském období, ale že stále dokáže napsat a odehrát silné rockové vypalovačky, které rozbouří desetitisícová publika, stejně jako intimní balady, jež davy pod pódiem spolehlivě rozněžní. A aby bylo těch rozdílů do obligátní třetice, přídavková část vystoupení (jako první zazněla úchvatně odehraná Whole Lotta Love) zakončila nedělní večer a celý pátý ročník Colours of Ostrava v opravdu velkém stylu, který se s loňským náhlým zmizením George Clintona nedá vůbec srovnávat.

foto: Kryštofotí