Novinky

Colours of Ostrava, sobota 21.7., Ostrava

sklep.jpg Sobotní den už byl na výběr mnohem bohatší, takže pátečních "děr" v programu (určitá hudební vzduchoprázdna, kdy zrovna nehrálo nic, co by mě nějak zvlášť zaujalo) jsem se v sobotu obávat rozhodně nemusel. Spíš naopak, někdy bylo těžké rozhodnout, na kterou stage vyrazit, protože zajímavý koncert kapely, která v Česku znovu asi jen tak vystupovat nebude, se odehrával třeba i na třech místech najednou.

Začal jsem divadelně. Sklepáky. Komediální scénky (někdy slabší, ale většinou skvěle vypointované a vtipné - Horká linka a Salón beauty rozchechtaly obecenstvo asi nejvíce) byly prokládány písničkami a hradní obecenstvo odcházelo z nijak velkého prostoru před pódiem s pečlivě procvičenou bránicí. Já jsem ještě před úplným koncem utekl do Tentu, abych stihl začátek koncertu amerických 27, jež byli prvním příjemným překvapením, které na mě v prostoru zastřešené stage čekalo. Nehrají sice nic extra speciálního, poprockové skladby s temným vyzněním jsou podpořeny ženským vokálem. Rovněž paralela s Portishead mi přišla hodně nadnesená (i když neveselou atmosféru se jim pod plachtami dařilo šířit docela s přehledem), ale přesto mě sedmadvacítka nakonec přesvědčila o svých kvalitách, takže jsem bez přemáhání vydržel až do závěrečné skladby.

senses.jpg První přesun do prostoru Černé louky nastal za indicko-francouzským seskupením Senses. Pětice, která hraje podobný styl jako u nás mnohem známější Transglobal Underground, snad jen trochu více říznutý elektronikou, měla na pódiu, podobně jako v pátek Oojami, i jednu tanečnici. Hudebně však nijak zázračně neoslnili. Hlavní postava Senses, indický zpěvák Bapi Das Baul, značně nuceně roztleskával publikum už od druhé skladby a působil na mě dojmem, že si o muzice, kterou dělá, myslí až příliš. Tím mě naprosto odradil od setrvání v předních řadách, takže jsem pomalu zamířil hned na sousední stage, Global Station, kde měly ihned po skončení produkce Senses začít hrát Japonky Papaya Paranoia.

Paranoidní Papáje jsme viděl vloni v Roxy, takže jsem věděl moc dobře, "do čeho jdu". Jenže ouha, místo dvou Japonek se na pódium přiřítila pouze jedna, zpěvačka Ishimo Yumiko. Kytaristku Morinaga Michiko z neznámých důvodů nahradil kytarista a až někdy v půli koncertu zasedl za připravené bicí třetí koncertní člen. Publiku však absence druhé hlavní "papáje" očividně nijak nevadila a užívalo si mix popových melodií, ostrých kytarových riffů a nalámaných beatů jako by tuhle absurdní směsici neslyšeli poprvé, ale znali ji léta letoucí.

zagar.jpg Druhou skupinou, která mě v Tentu příjemně překvapila, byli Maďaři Zagar, kteří na Colours vystoupili už vloni, kdy jsem jejich koncert (teď už mohu říci bohužel) propásnul. Letos jsem si je ujít nenechal a pětice maďarských hudebníků pod velením Balasze Zsagera (hrál na klávesy) se mi odvděčila povedeným vystoupením. První část koncertu přesně pasovala na popis z festivalového průvodce, v němž stálo, že "Zagar hrají klidnou, velmi zajímavou muziku". Zajímavou dělá produkci maďarské kapely především scratching (respekt DJovi, který během vystoupení dokázal, že to s deskami a gramofonem opravdu umí) a klávesy, které posunují jinak víceméně ničím specifickou kytarovku (z převážné většiny pouze instrumentální) do trochu jiných žánrových vod. Ovlivnění Yonderboiem, s nímž Zagar odehráli několik koncertů, bylo z některých skladeb jasně patrné. Druhá část vystoupení se však nesla v rychlejším tempu, protože původně sedící publikum se postupně zvedalo a začínalo se kroutit v rytmech, jež si pro Colours Maďaři připravili. Zrychlil se scratching, bicí začaly více odsýpat a ani Balasz Zsager se nešetřil, aby nakonec (pravda, trochu zbytečně teatrálně) dal speciálním kytaro-klávesám (nebo jak se vlastně ten nástroj, který nechvalně proslavil Michal David), co proto i fyzicky. Vyznělo to spíše komicky až trapně, ale tenhle jeden nejistý moment rozhodně nemohl výsledný dojem z koncertu pokazit.

Jestli nejrozjetější koncert předvedli v pátek Dubioza kolektiv, ze sobotních vystoupení, které jsem zhlédl, nelze stejným slovem neoznačit show, o níž se na hlavní stagei v podhradí postarali Gogol Bordello. Publikum skákalo nadšením snad už při druhé skladbě a i když se během koncertu vystřídalo s punkovým rytmem tuc-tuc maximálně jeho jednovaječné hardcore dvojče umca umca, nelze kapele s uhrančivým frontmanem Eugenem Hutzem, jehož knírek má značný podíl na celkové image "podvraťácký světský hajzlík", vytknout vůbec nic. Pokud ovšem přijmete fakt, že tady nejde o umění, ale především o zábavu, což koneckonců Eugene připomněl ostravskému obecenstvu hned v úvodu.

gogolbordello.jpg Gogol Bordello předvedli skutečný bordel ve všech významech tohoto slova. Eugenem naoko znásilňované dvě lehké divy vždy zhrzeně vykřikly do frontmanova mikrofonu a další příval punkových rytmů na sebe nenechal čekat. Rozjívená atmosféra panovala na pódiu snad v ještě syrovější podobě než pod ním. A to nebylo o hromadné vytleskávání, poskakování a ječení nouze. S Gogol Bordello jsem se rozloučil při první pomalejší skladbě baladického rázu (kdo dával o hodinách literatury na střední škole pozor, ví, že se jedná o dumku) s domněním, že jsem viděl vše podstatné, a zamířil na černou louku za MC Karolinou a její kapelou Funset. Zjištění, že se na konci show Eugene nechal obecenstvem nosit na velkém bubnu, mi moji domněnku vyvrátilo se zběsilou vervou přesně v duchu gypsy punku. Snad jste stejnou chybu neudělali i vy a vydrželi na Gogol Bordello až do konce.

Ne že by přesun na koncert Izraelky MC Karoliny byl zásadní chybou, ale její koncert rozhodně nebude z těch, které se zapíšou do análů festivalu jako zásadní, či nezapomenutelné. Šestičlenný sbor Funset předváděl precizní groovy rytmy a komunikace lehce korpulentní dámy Karoliny s publikem patřila přesně na opačný pól proti třeba zmíněnému Indovi ze seskupení Senses. Naprosto přirozené, příjemné vtipkování, kterým si získala nejen mužskou část obecenstva, a k tomu nezbytné charisma vonící exotikou dodávaly koncertu patřičnou šťávu, jež třeba někdy chyběla v oblasti hudební.

salifkeita.jpg Salif Keita coby největší hvězda sobotního programu rozhodně nezklamal. Už slyšet samotný hlas tohoto maliského zpěváka naživo bylo splněním snu mnoha jeho příznivců, stejně jako ostatní, doposud Keitovou hudbou nezasažení, zase čekali, jak že vlastně ten vokál zní. No jedním slovem úchvatně. Několikačlenný sbor doprovodných hudebníků mi připomněl loňské vystoupení George Clintona, které mě však zdaleka nedostalo jako Salif Keita a jeho "orchestr". Většina skladeb koncertu se pohybovala v pomalejších rytmech, když zrovna maliské zlato v hrdle nezpívalo, využil některý z hudebníků prostor k sólu, které bylo vstřícným a vděčným publikem ihned odměněno aplausem. K publiku celých Colours, nejen koncertu Salifa Keity, ještě jedna důležitá zmínka, o které byla řeč na závěrečné tiskové konferenci v neděli odpoledne.

Ředitelka Colours of Ostrava Zlata Holušová si pochvalovala, jak především afričtí umělci žasnou nad českým publikem tohoto festivalu. Neskutečně vřelá a spontánní přijetí, jakých se jim v Ostravě dostává prý nezažívají nikde v Evropě, a prý ani jinde, kde dosud měli možnost koncertovat. Známý fakt, že festival hned po umělcích "dělají návštěvníci", se v nejryzejší podobě potvrzuje právě na tomto barevném festivalu.

psiacrew.jpg A po lehkém pochlebování vám, návštěvníkům Colours, zpět k muzice. Třetím a posledním sobotním překvapením v prostoru Tentu byli v tom nejkladnějším kladném slova smyslu polští Psia Crew. Nic podobného jsem nikdy předtím neslyšel (a nutno dodat, že také neviděl). Oktet oblečený v polských krojích obsahující čtvery housle, kontrabas, bicí, hlavního zpěváka a hodně důležitou persónu v podobě DJe za gramofony, který se staral o scratching a beatbox, předvedl regulérní hudební dort pejska a kočičky. Který ale chutnal přímo nakažlivě a rozhodně se o něm nedá říct, že by trpěl překombinovaností nezkombinovatelného (cože, jakže?).

Představte si klasickou moravskou dechovku ve své nejodvázanější formě (třeba tu z filmu Kurvahošigutentag s textem: "Kač kač kač, kačena, nasypem ti zeleného jačmena") a k ní si domyslete breakbeatové podklady, nebo rovnou drum'n'bass. Anebo hip hop. S nezbytným beatboxem samozřejmě. A doplňte si k tomu ještě vizuální složku v podobě osmi lidí v krojích. Hlavní zpěvák juchá a plácá se do vnějšího nártu jako na klasické dechovce, čtveřice houslistů dává svým nástrojům co proto a mezi nimi s klasickými hiphopovými grify hází rapper / DJ v jedné osobě flows do nejdříve lehce zaskočeného a po chvíli už skákajícího publika. Jízda. Najednou se mi ani nechtělo odejít na původně tolik očekávanou Extázi. Naštěstí byla hlavní stage po koncertu Salifa Keity ve skluzu, takže jsem mohl setrvat takřka až do konce.

eost.jpg A nic by se nestalo, kdybych přišel na Ecstasy of St. Theresa s nějakým tím čtvrthodinovým zpožděním. Snad celý koncert (pokud mě tedy nepřepadl mikrospánek z pomalu přicházející únavy) byl zcela v režii skladeb z připravované nové desky. Kytarové aby bylo jasno. Nevím jestli to bylo předešlou odvazovou půlhodinkou, kterou jsem prožil v Tentu, ale Muchow, Winterová a spol. mě svojí intelektuální post kytarovou vlnou uspávali. Příliš také nechápu logiku odehrání samých nových písní bez jakéhokoliv návratu do časů (ne)dávno minulých, obzvlášť na festivalu (ještě bych to možná skousnul na speciálním koncertu k "připravované nové desce"), kde publikum očekává patřičně známou skladbu alespoň jako přídavek, když už nic jiného. V žádném případě nechci shazovat nesporné kvality a zásluhy téhle skupiny pro (především, ale nejen) českou kytarovou i elektronickou hudbu. Ale v sobotu (vlastně už v neděli) nad ránem mi přišlo, že "si tady někdo hraje na nedotknutelné mocipány".

Resin Dogs byli poslední kapelou na hlavní stagei v podhradí. Jestli mi v pátek hiphopové koncerty unikaly, tyhle Australany jsem si dobře pohlídal, abych je také nezmeškal. Ale příliš mi náladu po Extázi neextázi nespravili (tedy kromě závěrečného drum'n'bassového úletu s rapovými vložkami, ten byl "really cool"). Přiznám se, že nevím, jak je na tom v současnosti australská hiphopová scéna, ani od Resin Dogs jsem do nedělního rána pravděpodobně nic neslyšel, ale po live-actu těchto protinožců bych netipoval, že zrovna oni jsou držiteli všemožných hudebních cen v rodné Austrálii. Jejich avizovaná show s obrovskou energií a nakažlivými divokými rytmy mi nijak extra akční nepřišla a ani hudebně jsem nezaznamenal žádné originální postupy. Ale třeba to bylo zapříčiněno mou únavou, protože množství vstřebaných hudebních zážitků ve spojení s třicetistupňovými vedry a celodenním přecházením z podhradí na Černou louku a zpět se po dvanácti hodinách prostě někde muselo projevit. Na DJské sety v drum'n'bassovém rytmu v klubu Fabric, kde "to jelo" až do šesté hodiny ranní, už síly opravdu nezbyly, ale nepochybuji, že na Sub.d.visions a DvoikuTroiku si dostatek nejen ostravských clubberů cestu našlo.

foto: Kryštofotí