Festival oficiálně začal už ve čtvrtek čtyřmi koncerty, z nichž jsem stihnul jediný, konkrétně bosensko-hercegovinskou kapelu Dubioza Kolektiv, která vystoupila v klubu / sauně Boomerang. A protože odehrála na Colours koncert ještě jeden (který jsem na základě zážitku z předešlého večera nemohl vynechat), v pátek večer, tentokrát už přímo ve festivalovém areálu, výsledné porovnání budiž zařazeno právě do pátečního dne.

Hned první koncert v obřím cirkusovém stanu (ano, přesně v tom samém, který už několik let představuje jednu ze stageí na Rock for People), pojmenovaném prostě "Tent" začal s půlhodinovým zpožděním. To bylo následně vysvětleno (nikoliv omluveno) faktem, že kapela, která měla hrát po Gang Ala Basta, tedy hiphopoví Indy & Wich, nedorazí, protože se prostě zasekli v dopravní zácpě. Vzniklá mezera tedy byla vymazána prodlouženým zvučením nejen Gang Ala Basta, ale i Bratrů Orffů, kteří byli připraveni hrát právě po Indym & Wichovi. Hodilo by se říct tuhle informaci dřív, aby člověk nemusel třicet minut poslouchat zvučení a mohl dělat něco smysluplnějšího (třeba jít na Southpaw, kteří ve stejnou dobu hráli na hlavní stagei). No nic, většina, která si čekání poctivě vyseděla nakonec byla s produkcí "Gangu" spokojena. Stejně tak i mně se občas tvrdší, občas rozostřený zvuk kytar v kombinaci se skákavějším a klidným tempem líbil a na jeden z očekávaných a předpokládaných vrcholů pátečního dne (ano, správně, řeč je o Irech The Frames), mě solidně předpřipravil.

Glen Hansard je prostě komik. Do závěru úvodní (nebo až druhé?) skladby klidně zakomponuje první sloku Sabotage od Beastie Boys a během koncertu vtipně glosuje nastalé situace v publiku. (Znalost češtiny je jeho velkou výhodou.) Z komunikace s lidmi pod pódiem těží snad maximum, hraje a zpívá se záviděníhodnou lehkostí a potřeba dodat, že písně The Frames znějí naživo výtečně i díky zbylým, za šestnáct let existence kapely už dokonale sehraným spoluhráčům. Irové mě přinutili vytleskávat, skákat a vůbec být aktivním návštěvníkem jejich koncertu, přestože to pro mě bylo "poprvé". A i když ani jejich diskografii nemám nijak dokonale naposlouchanou, musím říct, že jsem si jejich vystoupení opravdu užil. Ale nejvíc si ho patrně vychutnal sám Glen Hansard.

Z hlavní stage po skvělé glose (vtipnost mu vydržela až do samého konce): "It was fuckin' v pohodě", kterou zpěvák The Frames uzavřel koncert, jsem zamířil zpět do Tentu na již zmíněné, o půlhodinu na zvukovku bohatší Bratry Orffy. Jedna z českých kapel, u nichž jsem si svou koncertní premiéru odbyl právě (až) na letošních Barvách. Dá se říct, že Krnovští splnili očekávání v pozitivním i negativním smyslu. Což znamená, že povětšinou jejich skladby ze zatím jediné desky Bingriwingri zapadaly do atmosféry, kdy byla všeobecná únava z horka pomalu střídána příjemným osvěžením (které zlehka pronikalo i pod těžké plachtoví stanu), jež mělo své odůvodnění ve zrovna za obzor mizejícím slunci. Hudba Bratří Orffů na mě působila přesně v opačném sledu. Většinu doby jemně osvěžovala, ale částečné malátnosti se nevyhnula ani ona.

V deset večer jsem přišel do klubu Marley na Černé louce s domněním, že si dám "trochu henteho hiphaphopu", jenže další nepředpokládaná změna zhatila moje plány. Sólové vystoupení Rytmuse (jež mělo předcházet právě koncertu Kontrafakt) se nakonec nekonalo, protože zbylá dvojice z jeho domovské grupy naběhla na zkosené pódium rovnou spolu s ním. A když jsem na desátou dorazil na očekávaný "hiphopový masakr", Kontrafakt v čele s Rytmusem se právě loučili s rozvášněným a řádně upoceným publikem. Po zrušených Indy & Wich mi tak uniklo rapování i ve slovenštině. Hip hop mi asi v pátek opravdu nebyl souzen.

Kontrafakt se původně měli více jak z poloviny křížit s na začátku zmíněnými Dubioza Kolektiv. Alespoň jeden klad podle původního programu neuskutečněný koncert Kontrafakt tedy měl. Mohl jsem podruhé (a jistě jsem nebyl sám), tentokrát v narvaném prostoru Global Station (zvěst o skvělém pátečním gigu z Boomerangu se roznesla nočními ulicemi Ostravy jako morová rána), zhlédnout úchvatnou a našlapanou show bosensko-hercegovinské skvadry.

Větší odvaz za celé Colours nikdo nepředvedl (alespoň z těch skupin, které jsem viděl já). Dubioza Kolektiv, to je neskutečná smršť moderních a tradičních stylů jako jsou dub, reggae, bosenský folklór, pořádně ostré a hlasité kytary a (přeci jen jsem se alespoň částečně dočkal) hip hop. O vokály se starají dva rapující týpci a jedna vokalistka / rapperka, do jejich flows míchá DJ různé syntetické chytlavé beaty, bubeník nedává oddychnout paličkám a o povětšinou pořádně vyhrocených kytarách již byla řeč. Stoprocentní nasazení všech členů Dubiozy mění koncert v show, která musí strhnout každého, kdo je naladěn na stejnou hudební vlnu.

Nic proti pátečnímu vystoupení ve festivalovém areálu, byla to znovu parádní ukázka, jak lze z výše jmenovaných stylů vytěžit to nejlepší a jejich smícháním dosáhnout skvělého koncertního výsledku s festivalovým kotlem jak má být. Ale čtvrteční premiéra v klubu Boomerang byla prostě neopakovatelná. Vedro a nedořešená klimatizace udělaly své - prostředí si v ničem nezadalo se saunou, neboli již samotná přítomnost uvnitř klubu byla zárukou, že odejdete s naprosto promočenými i těmi málo nezbytnými svršky, co jste měli na sobě. Úzký kontakt skupiny s publikem (konec pódia rovnal se začátek tanečního parketu) dokonale stmelil obě strany a ani zvuková aparatura se nenechala zahanbit. Takže když kytaristé "trápili" svoje nástroje, vibrovala snad každá živá i neživá částečka v Boomerangu, včetně upoceného, těžkého vzduchu, jenž se zdál být s každou odehranou skladbou už opravdu nedýchatelný. Kdo měl sil a dostatek prostoru, tancoval jako o život a pohled na zcela propocená trika tří hlavních vokalistů bičoval vzhledem ke kyslíkovým možnostem k nadlidským výkonům. Podobnou atmosféru a prostředí na koncertu už dlouho nepamatuji a i když se určitě najdou tací, kteří budou spílat onomu saunovitému ovzduší, myslím že i ono mělo částečný vliv na výsledný hudební zážitek, na nějž většina z přítomných (zcela v kladném slova smyslu) jen tak nezapomene.

Před Turky Oojami jsem vydržel ze zatnutými zuby asi pět skladeb od Nihilistů. Zvuk v Tentu byl po většinu festivalu celkem zbytečně vyhnaný do extrému a patrně neúnosně nejhlasitější koncert zde odehráli právě "Moimirovci". Ostré kytary, nekompromisní duc duc elektro a klávesy se zařezávaly do uší tak nepříjemně, že (soudě dle okolostojících diváků, kteří poslouchali se zacpanýma ušima, nejen moje) přítomnost byla vykoupena regulérní bolestí. (Duet sbíječky a pneumatického kladiva by v přímém souboji o agresivnější hluk asi neobstál.) V otevřeném prostoru by se to sneslo, ale stanové plachtoví působilo jako dokonalý zadržovač zvuku. Větší škoda tím spíš, že dokonalá světla a i předváděná dekadentní show "zhrzených trosek" měla něco do sebe. A i hudba mi tentokrát nepřišla tolik samoúčelná jako před zhruba rokem, kdy jsem Moimir Papalesci & the Nihilists viděl naživo.

Oojami coby poslední skupina hrající na hlavním pódiu v podhradí moje očekávaní nesplnila. Londýnští Turci nebyli zdaleka tolik draví a chytlaví jako Dubioza Kolektiv, a nebýt břišní tanečnice (která toho ale za třicet minut, jež jsem na Colours Music stage vydržel, taky moc nepředvedla) a celkově lepší vizuální stránky, opustil bych podhradí patrně ještě dřív. Teprve tři roky existující Oojami bezpochyby patřili po The Frames (eventuálně Delirious?) v pátečním programu za nejznámější a nejuznávanější kapelu ve světě, ale mě o své výjimečnosti tak úplně nepřesvědčili.

Závěr pátečního dne mi tedy nakonec hudebně podbarvili Nana Zorin, hrající (rovněž jako poslední) na druhé hlavní stagei festivalu, umístěné na Černé louce. Vypadalo to, jako kdyby měl zpěvák Ego L. Din v sobě ten večer nějakého zlého démona. Nepůsobil zdaleka tak odlehčeným dojmem jako jindy. Nejvíce se (nehraná?) nemoc jeho duše projevila ve skladbě Black & White, která měla snad dvacet minut včetně nekonečné trance-mezihry, v níž spílal publiku, že ho nechápe (a částečně měl pravdu, i mě připadalo, že někteří tančí a smějí se, jako kdyby nerozuměli slovo anglicky), ptal se, kdo je on a co tu vlastně vůbec dělá, neustále se tloukl mikrofonem do hlavy až nakonec padl k zemi. Ego L. Din na koncertech Nana Zorin dokazuje, že mu teatrální herectví není cizí, ale jeho páteční těžká schíza se mi zdála až příliš reálná na to, aby nebyla opravdovou. Ale kdo ví, třeba jsem se jen stal obětí sloganu, který je středobodem téhle extatické skladby. "The more real you get, the more it gets unreal."

foto: Kryštofotí