Novinky

Litoměřický kořen po dvanácté

Litoměřický Kořen, 30.6. a 1.7., letní kino Litoměřice

lidi.jpg Po minulém ročníku, kdy si někteří z návštěvníků i hudebních publicistů stěžovali na jistou dramaturgickou setrvačnost, to letos v tomto ohledu vypadalo víc než slibně. Tedy ne že by se v programu neopakovala některá jména z minulosti. Ovšem takoví Neočekávaný dýchánek a další bandy z okruhu společenství Stejných ksichtů patří k místnímu koloritu, stejně jako někteří nepřehlédnutelní návštěvníci, kteří tak vytvářejí jakousi domáckou atmosféru...

Vzhledem k času mého příjezdu a nutnosti splnit jisté společenské povinnosti jsem první tři položky pátečního programu (Malee Divy, Jarabáci a Houpací koně) nestihl a první kapelou, kterou jsem byl poctěn byly znovu obnovené Zuby Nehty. Jestli takhle vypadají jejich koncerty i jinde, tak trochu pochybuji o smysluplnosti tohoto reunionu. Paní se při svém setu evidentně bavily, ale to, co předvedly, mělo daleko k energickým výkonům z dob před deseti lety. Ale chápu, že je potřeba potěšit i nostalgiky. Po nich přišel první dramaturgický střih, který prověřil proslulou toleranci tamního publika. Za projektem Gipsy.cz se skrývá lídr hip-hopové kapely Syndrom Snopp, houslista Vojta Lavička a další romští komplicové. Po předchozí lekci z unylosti byla kombinace romských skřipek, hip-hopu, ale pohříchu i estrádního disko-funku s rozezpíváváním publika bezesporu oživením.

Berlínští 17 Hippies byli promo materiály anoncovány jako jedno z největších lákadel festivalu. Početná kapela nebo spíš miniorchestr poněkud zavádějícího názvu (ať jsem počítal, jak jsem počítal, sedmnácti jsem se nedobral a na hipíky tihle pánové a dámy rovněž nevypadali) na litoměřickém pódiu složil mozaiku z klezmeru, balkánské melodiky, ba i na country se dostalo. Byli úžasně sehraní, pünktlich - no zkrátka Němci. Po nich nastoupil český ekvivalent, tedy Neočekávaný dýchánek, který dosáhl s méně hudebníky srovnatelného účinku jako Němci. U našinců jsem měl navíc pocit, že je prostor pro občasnou improvizaci (třebaže nechtěnou) a na nějaké ty chybky se zas tak nehledí. Uznání si zasloužili i od některých členů hippíckého orchestru, kteří koncert ze zaujetím sledovali (ale možná byli víc fascinováni asexuální choreografií zpěvačky Zuzany Hanzlové). Páteční večer ukončila tradiční goralská kapela z polské strany Beskyd Kapela Góralska Baciarka, která by mi možná nevadila na salaši při ochutnávce brynzy, ale ten večer jsem nad tradičním folklórem zívl nudou, dal si poslední pivo a raděj šel spát.

katan.jpg Sobotní ráno startovalo vystoupením kosmopolitní party E Pericoloso Sporgersi, která si svůj název nejspíš opsala z nápisů ve vlaku, v jejichž řadách se nachází Slované i Románci a jejich akusticko-elektrický folk-bigbít s world music přesahy byl přinejmenším příjemným budíčkem. Na Litoměřickém kořenu je sympatické mimo jiné to, že dostávají prostor i méně známé kapely, což byl případ jak předešlé skupiny, tak i té, na níž přišla řada vzápětí. Po zvukové zkoušce opustili Brňáci Maso na chvíli pódium, aby se hned nato vrátili převlečeni do lesáckých uniforem, což asi mělo za úkol poukázat na fakt, že muzikanti mají blízko do lesa, rádi zvířátka (kuní kožky) anebo jsou v civilním životě hajní.

V každém případě písně s lesní tématikou se v repertoáru kapely, která rozvíjí odkaz českého undergroundu a nové vlny, nacházely. Skupina ve složení dvě baskytary, bicí, akordeon a zpěv, vnesla do atmosféry festivalu trochu té sympatické amatérštiny a crazy humoru, frontman kapely byl vcelku vtipný a muzika občas i nápaditá (jen bych se přimlouval za větší zkratkovitost - příliš protahovaný vtip přestává být vtipem). Pohřební kapela se orientuje na přehrávání českých a moravských lidovek v rytmu ska. Něco na způsob Dědy Mládka Illegal Bandu, komentoval ne tak úplně od věci přítel. Poněkud prvoplánový záměr na koncertech funguje, ale po půl hodině je toho (na mě) akorát tak dost.

Občan japonského císařství Hiviya Katan disponuje vizáží hermafrodita, kytarou ozdobenou cetkami, kimonem a velkou fantazií. Jako vždy, když se něco značně vymyká obvyklému festivalovému standardu, najde si to řadu příznivců i neméně početnou skupinu odpůrců. Pokud jste ale pozorně naslouchali, nemohlo vám ujít, že tento subtilní Japonec není pouhá alternativní bublina. Vedle kytarových etud, fantazií a vokálních eskapád nabídl regulérní písně i japonskou ukolébavku. Troufám si říct, že se jednalo o jedno z nejvýraznějších vystoupení druhého dne.

kns.jpg V pokročilém horkém odpoledni následovaly stálice litoměřických programů Ahmed má hlad, Rudovous a po nich Krásné nové stroje. U posledně jmenovaných došlo od doby, kdy jsem je viděl naposled, k personálním rošádám, a bohužel musím poznamenat, že k horšímu. Místo kontrabasu obstarožní pán na baskytaru, který nemohl teplý tón dřeva nahradit, místo skvělých jazzových vyhrávek ne tak zajímavě funkující mladík a nakonec klávesistka, jejíž tóny rozhodně nebyly hammondovsky libé. Banda Comunale - německý brass orchestr, sloučil balkánskou dechovku s jazzem a funkem v jedno, a když skončil jejich vymezený čas na hlavním pódiu, vydal se do hlediště, kde zkrátil čas čekání na undergroundovou legendu The Plastic People of the Universe. Možná právě ta bezprostřednost a blízkost publiku způsobila, že největších ovací se Banda Comunale dostalo mimo oficiální čas.

Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem byl již značně předávkován zvukem trumpet, saxofonů a tahacích harmonik a nic jsem si nepřál víc, než že mi do ucha zadrnčí ten vzrušivej kytarovej zvuk, kterej bezděčně podkopal základy bolševickýho režimu. Ano, opakuji slova přítomného kamaráda: nahnat sem všechny komouše povinně. Ačkoli jsem nebyl sám, kdo se obával, že PPU předvedou karikaturu sebe sama (jak se to podařilo den před tím Zubům nehtům), nestalo se tak a PPU odehráli když ne brilantní, tak rozhodně hodně dobrý koncert. Vedle prověřených klasik jako například Podivuhodný Mandarín, Spofa blues, Šel pro krev a Kanárek odehráli i něco novinek, za něž se rozhodně nemusí stydět, přestože na oblíbenost plastických klasik nedosáhnou. Výhrady mám snad jen k veršovánkám typu "televizní idylka, přistřihla nám křidýlka" poněkud nehodných kvalit legendy.

radiomassacrecover.jpg Hurá kytary, zařval jsem si i během vystoupení Theo Hakoly & The Wobbly Ashes. Asketicky vyhlížející Američan finského původu domestikovaný řadu let ve Francii s vizáží elegantního týpka z intelektuální kavárny se svou kapelou uměl do nástrojů pořádně opřít. Muzika na pomezí Tindersticks, Nicka Cavea a dalších zasmušilců ve stmívajícím se amfiteátru působila "silou magnetickou" a na návštěvnících bylo vidět, že rozhodně nevyžadují, aby v každé kapele byla tahačka a trumpeta. Dalším úkrokem z dechovkářské cesty (komicky a kouzlem nechtěného v této souvislosti působila mánička v tričku s nápisem Kmochův Kolín) byla produkce rusko-německých eto_x. Když zpívala Polina Proucková takřka a cappella, bylo to i milé, jakmile však začala rusky kvílet do jinak celkem zajímavého mixu jazzu, elektroniky a moderní taneční hudby, zježily se mi z toho zážitku chlupy (a nebylo to nadšením).

Celý festival, který byl mimochodem velmi dobře organizačně zvládnut, kde bylo dostatek stánků bez front, kadibudek a myslelo se i na to, že pravidelní návštěvníci už mají děti a proto se pamatovalo v divadelním stanu i na ně, ukončili matadoři české alternativy MCH Band, které jsem si po předešlém hudebním koktejlu, jehož chuť mi nekonvenovala, vychutnal. Vystoupení MCH Bandu bylo prosté překvapení, ovšem rozhodně se nedalo říct, že "jen" poctivě odvedený koncert byl v jejich případě málo. Důstojná tečka za povedeným 12. ročníkem. Doufejme, že návštěvníci Kořenu nejsou pověrčiví a že se jich na 13. ročníku sejde minimálně tolik co na tomto. Tenhle festival za to (i přes mé rýpavé invektivy) rozhodně stojí.

foto: Kryštofotí