Novinky

Machine Funck, Ježíš táhne na Berlín, 28.6., Palác Akropolis, Praha

klidekfest.jpg Nejdřív to vypadalo, že se Machine Funck rozhodli přehrát publiku celou desku Chill Out od KLF. Už bylo po čtvrt na devět a hlavním sálem Akropole se stále ještě rozléhalo bečení ovcí, cinkání jejich zvoněčků, štěkot psů, zvuk někde poblíž projíždějícího vlaku, Elvisovo kytarové sólo... Nakonec jsme se však přeci jen dočkali. Umlkla i poslední ovečka ze stáda, vlak definitivně odsupěl a Elvis dobrnkal na kytaru. Probuzení do hudební performance dua Machine Funck ale nijak příjemné nebylo. První čtvrthodinka, kterou Abu a Nailer aka Machina Funck krátce po osmé spustili za účasti spoře osídleného hlavního sálu Akropole, byla totiž tak přebasovaná, až jsem měl pocit, že se vibrace mého hrudníku čile předhánějí s vibracemi podlahy a vlastně takřka celého prostoru Paláce Akropolis, která z nich je intenzivnější. A zkuste se soustředit na hudbu, když vám to zvuk nedovolí...

Zvukaři (nebo za to mohli přímo pánové na pódiu?) nakonec také zjistili, že "něco nebylo v pořádku" a po zbylé vystoupení Machine Funck již zvuk naštěstí nečinil žádné výraznější problémy. Hudebně se Abu a Nailer pohybovali kdesi v experimentálních zákoutích, z jejichž stínu postupně vyšli na taneční IDM světlo až do elektrovrcholu, kterým měl být track Emerge od Fischerspooner. Jenže nebyl, protože sekající se CD mělo se závěrem produkce první části středečního večera zcela jiné plány. Vystoupení Machine Funck tedy skončilo jak začalo. Jen problém se zvukem se přetransformoval do problému s hudbou samotnou. Škoda. Stylový vývoj "setu" mě postupně stále více pohlcoval, jeho struktura byla chytře vystavěná, gradující a nebýt přeskakujícího disku a přebasovaného začátku, mohlo zůstat jenom u pochval.

Okolo deváté Ondřej Skala dokouřil, dopil pivo a svým hlasem řádně upraveným vokodérem (jako kdyby na vás v tu chvíli mluvil přímo z pekla) odstartoval elektronickou smršť sebou samotným nazývanou breakcore-ambient. No, moc ambientních momentů jsem během jeho vystoupení nezachytil (snad to vybrnkávání na kytaru?), ale budiž. A pak to začalo.

jezis.jpg Speed breaky profouknuté reprobedny. Nešetři je. Vohul to na max, ať je bolí uši ještě tejden. Naprostá beatová zvrácenost. Mňau. Dokonalý zvukový chaos, popové nápěvy. Předveď jim co v sobě v reálu skrývá slovní spojení slyšet ultrazvuk. Synťáky, mega elektro. Donuť aspoň jednoho člověka odejít ze sálu a už se nevrátit. Basovka kontra IDM drum'n'basss výsmah. Sakra, je tohle ještě hudba? Beatbox. Co všechno umí ekvalizér. Slowdown před další breakcoreovou bouří. Ukaž jim, že děláš taneční muziku. Experimental jungle. Vystraš je. Beatová překombinovanost, která dává smysl. Jízda. Náznak melodie jen stěží se probíjející skrz elektrostěnu. Pobav je, dej jejich mozkům co proto. Digital hardcoreová smršť. Nenech je vydechnout. Uááá. Další příval agresivních (pa) zvuků. Kdo už se přestal orientovat a kdo se ještě chytá? Hobluj tu kytaru. Odpal ten elektro noise. Chvíle pro potlesk. Přídavek pro mámu. Konec.

A do toho všeho (tedy nejen během vystoupení Ondřeje Skaly, ale i Machine Funck) na velké plátno vzadu nad pódiem a dvě obrazovky umístěné po stranách promítal Reinhold Bidner projekce vytvářené ze všemožných obrazů. Nazvěte si výsledek animací, videoartem nebo grafickým designem ale dokud multimediální tvorbu rodilého Rakušana neuvidíte, stejně budete (pokud nejste znalí oboru) tápat, jak "to" asi vypadá v reálu. Ve středu večer byl hlavní sál Akropole mimo jiné plný obrazů od psů, detailů lidských obličejů a obličejů vepřů a ztrojeného dítěte u kočárku přes racka nad vodou, muže předvádějící jakési bojové umění a záběry na rudě zabarvené okolí rtu zkrouceného do výkřiku až po fasinující jízdu Prahou, kdy se vždy zdánlivě bezvýznamně vynořil kdesi v prostoru nápis, aby byl posléze zasazen do kontextu a místa, ze kterého byl vystřižen. Vizualizace reagovala někdy více, jindy méně na aktuálně produkovanou hudbu, její rychlost a agresivitu. K dokonalému propojení obého však dle mého příliš často nedocházelo, což bylo možná dané i faktem, že vizualizace i hudba byly až příliš dostačující samy o sobě.

Zhlédnout a vyposlechnout vše výše popsané si příliš posluchačů / diváků nepřišlo. Nechme pro jednou subjektivní hodnocení o vydařené či nepovedené akci stranou (třeba naschvál faktu, že performance tohoto druhu přímo vybízí k velmi vyhraněným postojům obou názorových stran). Pokud mezi nepřítomné patříte i vy, vězte, že jste se ochudili o velmi nevšední audiovizuální zážitek.

ilustrační foto: Palác Akropolis, Kryštofotí