United Islands Of Prague: Zážitky ze Žofína

Již třetí ročník festivalu United Islands Of Prague přinesl opět řadu úžasných zážitků. Ocenil jsem, že programy jednotlivých ostrovů se tentokrát téměř nekřížily a že poctivému návštěvníkovi nemohlo nic důležitého utéci. K takovým jsem ale nepatřil, mohl jsem si z časových důvodů užít pouze první dva dny na jazzově modrém Žofíně.

První den, tedy v pondělí 19. června, jsem v odpoledních hodinách dorazil na prázdný ostrov za hluku Caktus Showbandu. Jejich hudba mne opravdu moc neoslovila, ale když se na tyto vítěze hlasovací soutěže podívám objektivně, bylo jejich hlavním problémem, že ani do programu ani do atmosféry modré scény vůbec nezapadali. Po jejich vystoupení se ale na trávníku před pódiem usadili první jazzoví fanoušci a po duši je pohladil příjemný česko-slovenský Open Sextet. Sand i pod vlivem úvodního slova jsem měl skutečně dojem, že v jejich moderním, skvěle šlapajícím jazzovém projevu, opravdu slyším názvuky Clauda Debussyho či Alexandra Skrjabina, Igora Straviského, Sergeje Prokofjeva a podobných výtečníků.

Zlatým hřebem pondělního plánovaného programu byl pro mne Vijay Iyer. Tento sólový klavírista ve svém setu spojil zajímavým způsobem koncertní jazzovou improvizaci á la Keith Jarrett, prvky asijské hudby a elektroniku. Během hry totiž Iyer obsluhoval také laptop a klavír tedy občas doprovázely chytré ambientní nálady i složité beaty. Produkce složená z vlastních skladeb a z jazzových standardů (například od Duka Ellingtona) byla zakončena originální interpretací Lennonovy písničky Imagine. Po skončení koncertu mi tak z peněženky neplánovaně zmizelo několik stokorun, a v batohu naopak přibyla dvě Iyerova cédéčka. Pozvat freejazzového sólistu na takovýto festival byl od pořadatelů možná tah lehce riskantní, ale já jsem byl nadmíru spokojen.

Zásahem přírody se bohužel již další vystoupení neuskutečnila. Poté, co během první písničky smetla bouře s divokým lijákem z pódia asi docela hezký kvartet syna slavného otce, Kyla Eastwooda, byl provoz na Žofíně z technických důvodů ukončen. Díky tomu jsem ale viděl naprosto skvělý kocert Khaleda na zeleném Střeleckém ostrově, kam se přesunula také většina provlhlých fanoušků.

Hlad po hudbě mě pak ještě dovedl do klubu Mánes na afterparty s basistou Dougem Wimbishem (Living Color, Jungle Funk) a jeho spoluhráči a hosty. Z opojení Khaledovým vystoupením jsem však rychle vystřízlivěl. Volné jamování hudebníků mě povětšinou velmi baví, Wimbishovi jsem ale neuvěřil. Vybavil se mi pojem formalismus, ale možná jsem se jen nedokázal naladit na jeho vlnu. Mánes jsem rychle opustil a šel se raději vyspat na úterý.

Další den jsem na Žofíně strávil jako ve snu. Že uvidím v Praze koncert jedné z nejlepších současných kapel, Medeski Martin & Wood, jsem nevěřil do posledních vteřin před začátkem. Nebyl jsem sám, vzpomínám si na dvojici amerických turistů, kteří před Žofínem zírali na festivalový plakát s těmito třemi jmény a vypravili ze sebe pouze: "Oh, shit! Medeski Martin & Wood ?! Here?!" Na vystupení předcházející tomuto triu, jsem se nedokázal plně koncentrovat. Na začátku potěšil Nuselský umělecký orchestr, Longital/Dlhé diely se mi zdály lehce sterilní, -123 min. jsem viděl živě vlastně poprvé a moc se mi líbili. Během akustického vystoupení sympatického zpěváka a kytaristy Jeana Poula Bourellyho jsem se pak už neubránil občasnému nervóznímu sledování hodinek.

Koncert legendárního tria byl naprosto perfektní. Bubeník Billy Martin vedle bicí soupravy používal i řadu legračních perkusí, Chris Wood při strhujícím sólovém výstupu rozezníval kontrabas i na netradičních místech, vystřídal ale i baskytaru. John Medeski si od českých muzikantů půjčené muzeum klávesových nástrojů šedesátých a sedmdesátých let (varhany Hammond A-100, Rhodes piano, clavinet a Moog Voyager) vybavil efektovými krabičkami a občas tak vytvážel zvláštní psychedelické plochy. Výrazně se věnoval také klavíru. Oproti experimentům na albech si trio na živých koncertech zachovává tradičnější jazzovější výraz. Část koncertu tvořily improvizace na jednoduché formy typu blues, velmi zábavná byla také divoká latina s klasickým swingovým prostředkem. Nechyběly ani čistě freejazzové pasáže připomínající avantgardu šedesátých let.

Z tohoto hudebního proudu občas zazněla některá z jejich známých kompozic, starších i pocházejících z nejnovějšího alba End Of The World Party. Medeski Martin & Wood rádi pracují s tradičními jazzovými a bluesovými klišé, která umějí podat snad ještě opravdověji, než staří mistři. Dosahují tak až parodického vyznění, kterému dostáli i na "Ostrovech". Této charakteristice odpovídala například i jejich interpretace skladby What I Say Raye Charlese. Bohužel počet přítomných na Blue Islandu naznačil, že se známostí Medeski Martin & Wood to v tuzemsku není zrovna horké. Snad se na této skutečnosti po jejich pražském koncertu něco změní. Spontánní, hlasité a nadšené reakce publika snad kapelu i pořadatele přesvědčily, že potenciál by tu určitě byl.

foto: JazzBoo