Ikona domácí soudobé (či nové) hudby Agon Orchestra se vrhla na spolupráci se známými tělesy domácí alternativy a undergroundu před pěti lety a po sérii orchestrálních úprav skladeb Psích vojáků, Plastic People a MCH Bandu (včetně nepříliš povedených "cover-verzí" Franka Zappy spolu s Pražským výběrem) došlo nyní poněkud překvapivě i na Dg307. Tohle hudební dítě legendy pražského undergroundu a originálního básníka Pavla Zajíčka totiž koncertuje jen velmi sporadicky, jeho hráčská sestava je velice proměnlivá a Zajíčkova spolupráce s jinou takto mimořádně silnou osobností (vyjma Mejly samozřejmě) se dosud zdála velmi nepravděpodobnou.

Umělecký šéf Agonu Petr Kofroň jej však přesto oslovil, výsledkem čehož se stalo remixové pásmo převážně starších skladeb Dégéček, jež bylo - bez obvyklé publicity a tak trochu utajeně - představeno ve středu večer v pražském Divadle Archa. Zážitek sliboval již pohled na připravené pódium, kterému kromě piana, bicí soupravy, kláves a laptopu s dalšími elektronickými proprietami dominoval prostor pro sedící dechovo-smyčcovou sekci. Docela vpravo pódia bylo vyhrazeno místo pro Pavla Zajíčka, čemuž napovídalo množství připravených listů papíru s texty vybraných písní. Mimořádnost akce dokreslovalo rozdávání koncertního programu, a zejména jeho obsah. Mělo totiž dojít především na již dávno nehrané skladby především z období konce 70.let prokládaných několika legendárními skladbami z první, tzv. barbarské epochy historie souboru, o výčtu "remixerů" ani nemluvě.

Hned samotný začátek, kdy na pódiu kromě hudebníků z Agonu byl pouze samotný Zajíček, však předčil veškerá očekávání. Hypnotický, primitivistický rytmus bicích prokládaný kakofonickými propletencemi dechů, houslí a piana v kombinaci s přednesem dnes pro Zajíčka již nechtěné, na dřeň obnažené apokalyptické vize světa očima dvacetiletého poety, vyvolávaly během úvodních Hrůz doslova mrazení v zádech. Skutečně hodně experimentální záležitostí byla následující Jak sup letící nad krajinou snů (jako jediná v úpravě taktovky držícího Petra Kofroně), ve které eruptivní nájezd dechů střídaly poklidné pasáže přednatočeného zpěvu, Zajíčkovy recitace a elektronických drones. Nastolenou laťku si udržela i kombinace skladeb Země nepoznaná s jednou z nejlegendárnějších písní celého českého undergroundu 70.let Papírový aPsolutno, především díky dech beroucímu napětí mezi nástrojovým obsazením Agonu a moderním elektronickým soundem v podání Tomáše Vtípila (člena někdejší brněnské kapely Čvachtavý lachtan a v poslední době více než žádaného přírůstku do sestavy Dg307). Otazníky vyvolávalo pouze zapojení folkově laděného zpěvu hostující Jany Vébrové.

Pro mnohé ze starších posluchačů byla asi jen těžko zkousnutelná prostřední část koncertu v podobě trojice skladeb Konzervovaná masa/Krkavec/Koulim vočima v úpravě Tomáše Vtípila. Pro mne osobně však byla kombinace více než 30 let starých písní s nejaktuálnějšími elektronickými trendy, doplněnými o citlivý vklad hudebníků z Agonu (včetně hlasového fondu) neuvěřitelně vzrušujícím hudebním zážitkem a jednoznačným vrcholem večera. Sem bych kvalitativně zařadil i křehounkou Vrost do stromu s dominující Janou Vébrovou u akordeonu (její hlasový projev byl tentokrát mimořádně působivý a skvěle odpovídal původní náladě skladby).

Karta se začala obracet po krátké dokumentární vložce v podobě promítání záběrů Dg307 z památného koncertu v Postupicích. Jednak došlo na novější a přístupnější repertoár Dégéček z let devadesátých, hlavně se však vytratilo hudební dobrodružství a zvukové experimentování. Navíc v "hitové" Praha-New York-Paříž (tentokrát Praha-Paříž-New York) se vedle Agonu představilo kompletní osazenstvo Zajíčkovy skupiny, a jakoby chtělo kolegům z vážnohudební branže ukázat, jak má vypadat drajv a nasazení, spustilo zběsilou jízdu se všemi neduhy rockového exhibicionismu (především houslista Pyš, kytarista Pokorný a Drozd za bicími). Zkrátka filigránství a pestrost vystřídalo "tlačení na pilu" a "barový sound". Navíc si nejsem jistý ("seděl jsem na půlce Dégéček"), zda to nebyla práce zvukaře, ale sekci Agonu prostě ne a ne slyšet. Závěrečná Procházím se krajem střepů již proběhla plně v režii samotných Dg307, bohužel ve znamení výše vysloveného. A je to škoda. Myslím si, že jejich hudba má mnohem vyšší ambice.

O tom ostatně více než průkazně přesvědčily první dvě třetiny koncertu, a pominu-li fakt jednorázovosti projektu (a rovněž neoddiskutovatelně profesionálního výkonu hráčů z Agonu), pak mám na mysli především progresivní vklad talentovaného Tomáše Vtípila. A propos Vtípil a Zajíček, ač každý jiného data narození i hudebního vývoje, tyhle dvě osobnosti jdou vedle sebe velmi dobře dohromady. O nepředvídatelnosti dalších hudebních tras Agon Orchestra je pak asi zbytečné se rozepisovat.

P.S.: Záznam středečního koncertu je jistě zaznamenán. Moc bych se přimlouval (ale bez posledních dvou skladeb) o jeho zdokumentování ve formě kompaktního disku. Není to z mé strany jen volání žíznivého na poušti?

foto: Kryštofotí