United Islands 06 - Red Island

Hned na úvod festivalu mě potkala drobná nepříjemnost, když mi u stánku s nápisem "Akreditace" nikdo nebyl schopný říct, kde že seženu novinářskou akreditaci, a tak mě od stánku posílali k hlavnímu vchodu a od vchodu zase zpátky ke stánku a ... opakovalo se to asi třikrát a já si začínal připadat spíše jako na pochodu "Praha-Prčice". Nakonec se dobrá věc podařila a já byl vpuštěn do areálu na Branické louce (do vyhledávačů nezadávejte - nemá to cenu).

Právo otvírat program na "Červeném ostrově" měli opavští Psychonaut. Podle toho, co předkládali těm pár lidem pod podiem, které bych vám dokázal bez většího vzpomínání všechny popsat, bylo jasné, že mají pod polštářem podepsanou fotku Romana Holého. Přesto bylo sympatické, že jim slabý zájem o jejich živé vystoupení nesebral chuť do hraní a svůj čas si viditelně užili. Následující J.A.R., představující svou novinku "Armáda špásu" jsem kvůli časové tísni bohužel nestihl a přišel jsem tak o jasný vrchol čtvrtečního programu, který byl jinak příznačně pustý jako ostrov.

V pátek mě v areálu přivítali Support Lesbiens se svými "secretary-friendly" hity, ale i věcmi z první půlky devadesátých let, kdy ještě byli považováni za nadějnou skupinu naší nezávislé scény. Po svém návratu jsou desku od desky průměrnější a podbízivější, takže jsem jim tu hru na drsňáky, s patřičnými gesty a mnohem tvrdším zvukem, vážně nežral - ať se Kryštof Michal třeba uzpívá.

To od Rachida Tahy jsem čekal jinou ligu. Tenhle alžírský štramák začal nečekaně vlažně a nezachránil ho ani zlatý oblek, za který by se styděl snad i John Travolta s horečkou o víkendu. Rytmická sekce byla úžasná, jeho charisma zářilo víc než reflektory nad tanečním stanem "Red Zone" (nebo to bylo to sako?), ale přesto s nikým příliš nehnul. Až naprosto zničující závěr s výborným coverem The Clash (trefně pojmenovaným "Rock el Casbah") a strhujícím přídavkem s přesahem od arabské hudby až někam k technu mi naznačil, proč se na jeho ne až tak dávný koncert v pražské Akropoli pěly ódy.

Jako vrchol večera jsem, navnaděn skvělou kompilací "Softcore Jukeboxe", kde se nebáli namíchat shoegaze s disko-punkem a electrem, aniž by to postrádalo hlavu a patu, očekával DJ set Ladytron a jak už to tak bývá - přišlo největší zklamání. Ladytron přijeli jako duo. Mira občas přimíchala nějakou tu kytaru, ale také udělala bezpočet chyb (přechody skladeb, hlasitost...). Reuben zase sázel výhradně na klasické rovné beaty a za chvíli to byla nuda. Byl to stereotypní a ničím nevybočující set, po kterém se ani nemám chuť chlubit, že jsem je viděl - kdyby gramce roztáčel DJ Řehoř z Hořan, tak by to nemuselo znít o moc jinak.

Sobota slibovala jasně nejzajímavější program a já ho načal se Southpaw. Musím se přiznat, že jsem měl k téhle skupině kolem Gregoryho Finna vždycky mírnou averzi. Uznávám - takhle cílevědomých skupin je u nás asi jako spokojených zemědělců, ale v jejich tvorbě se vždycky dost okatě odráželo, co zrovna poslouchají. Na Islands mě překvapili a odehráli hodně silné a jisté (dokonce i po hlasové stránce) vystoupení, ve kterém překvapivě těžili především z minulé řadovky "Boys Make Noise" a k mé radosti nezazněla ani hymna sanitárních systémů a milovníků nejmenovaných sušenek.

Post-It by mohli být docela příjemný úkaz na naší docelaitrochuivíctvrdě-rockové scéně nebýt téměř identických riffů v každé druhé (občas i první) skladbě, monotónnímu hlasovému projevu zpěváka Czendy, občas naprosto vymytých textů (u toho "Gigola" mi za vás bylo trapně kluci - fakt to není sranda) a bezradných proslovů plných "lidiček" a "pohodičky". To pak může mít kytara krásně ostrý zvuk, může se zpívat v tomto stylu nezvykle čistě, mít zajímavé podklady, ale není to nic platné - škoda.

Poté přišel jeden z nejzajímavějších momentů celých United Islands - vystoupení běloruských N.R.M., kteří jsou ve své zemi už 11 let kvůli panu diktátorovi Lukašenkovi zakázaní. Nebudeme si nic nalhávat - hudebně to mělo hodně blízko českému rockovému mainstreamu, ale přesto jsem jim tak nějak podvědomě fandil a vydržel tam až do konce - už jen pohled na jejich fanoušky s "opravdovou" běloruskou vlajkou měl v sobě něco, co jsme v nedávné minulosti taky zažili a bohužel na to dost rychle zapomínáme.

Hned poté jsem se na malém podiu stylově vrátil na domácí scénu s Už jsme doma. Ti se po personálních změnách na začátku minulého roku zase dostávají do formy a do jejich vystoupení se opět vrací energie, kterou dříve v nové sestavě trochu postrádali. Škoda jen, že nehráli na hlavním podiu - zasloužili by si to mnohem víc než většina ze skupin, které tu příležitost měly.

Mezi ně rozhodně nepatří Gaia Mesiah, kterým se podařilo aspoň trochu nakopnout domácí scénu. Poprvé jsem je viděl před 2 roky v pražské Stromovce - v té době na všechny působili jako zjevení. Postupem času sice ztratili ten punc něčeho nového, ale podařilo se jim vydat slušnou debutovou desku a netěžit tolik z odkazu oblíbených Rage Against The Machine. Jejich vystoupení mělo koule (chochocho...už asi začínám být unavený) a publikum jim zobalo z ruky.

O Cocotte Minute by se dalo napsat to samé, co o Post-It - pár rozdílů se tu však přece jen najde. Mr. SuperPomeranč a spol. se berou mnohem víc s nadhledem a hlavně díky tomu nesklouzávají k sebe-parodii tak často, jako prvně jmenovaní. Je sice dost zvláštní, že hráli hned před Placebem, ale lidem to viditelně nevadilo.

Myslím, že si nic nemůžou nalhávat ani pořadatelé - téměř všichni přišli na "Placebo Island" kvůli "Red" (nebo tak nějak...už se mi víží klíčka) a na atmosféře to bylo znát. Málokdy se stane, aby si publikum zpívalo hned první skladbu (navíc z poslední desky) - tady to působilo naprosto samozřejmě. Začátek se nesl v duchu toho lepšího z "Meds". Brian byl viditelně v dobré náladě, vystoupení si užíval - pobíhal po podiu, snad po každé skladbě měnil kytaru, seskočil k fanouškům (počet srdečních kolapsů fanoušků/fanynek se mi nepodařil zjistit), kroutil zadkem (počet orgasmů fanoušků/fanynek se mi nepodařil zjistit) a vůbec působil daleko víc jako bavič než při jejich poslední návštěvě Prahy. Jestli to považujete za plus, nebo minus je na vás - mě sedí spíše v decentnější poloze. Stefan se zase spíš předváděl, kouřil a dělal chyby, které za něj hasili 3 doprovodní hráči (byly tam i podobné situace situace: 3 kytary + 2 baskytary), ale čeká od nich někdo instrumentální virtuozitu?

Zahráli téměř kompletní "Meds" (až na 3 výjimky) a tak se logicky dostalo na minimum skladeb z desek před "Sleeping With Ghosts". Asi nejsilnějším momentem byla nádherná "Special Needs", kterou konečně přestali rušit zbytečně hlasitou kytarou. Kdo se těšil na smršť hitů v přídavku, měl smůlu - nekonalo se žádné "Pure Morning", ani "Without You I'm Nothing" a bohužel ani "Taste In Men". Překopat jednoduchou "36 Degrees" na stadiónový cajdák taky nebyl nejlepší nápad, ale nakonec všechno zachránila skvěle vygradovaná "Twenty Years". Takže i přes drobné výhrady spokojenost - sice to nebyl tak silný koncert, jako před dvěma roky, ale i tak jasný vrchol United Islands.

Myšlenka "United Islands Of Prague" není vůbec špatná - realizace však bohužel pokulhává. Nebylo by lepší udělat dva našlapané dny namísto čtyřech nevyrovnaných? Poloviční návštěvnost oproti očekávání ukazuje, že na tom asi něco bude. Zamyslí-li se nad tím pořadatelé, mohl by to příště být jeden z nejlepších tuzemských festivalů. Ale bude vůbec nějaké příště?!

foto: Ondřej Libý