Aghiatrias - Ethos

Pražská formace Aghiatrias se postupným rozvíjením a zdokonalováním vlastního konceptu tzv. integrované hudby etablovala do pozice jednoho z nejvýraznějších fenoménů současné domácí avantgardní hudební scény. O dokonale zvládnutém propojení soudobé vážné hudby, dark ambientu a noiseově industriálních prvků přesvědčuje svým v pořadí již čtvrtým albem Ethos, vydaným opět nezávislým labelem Epidemie Records.

Aghiatrias v sestavě Vladimír Hirsch (autor hudby, syntezátory, perkuse, samply, hlas) - Tom Saivon (koncepce, hlukové generátory, samply) doplněné o dílčí mezzosopránové party stálé umělecké souputnice souboru Martiny Sanollové své nové album opět pojali jako ryze tématickou záležitost, v níž (jak již samotný název napovídá) hraje klíčovou roli odmítnutí současné materialisticky orientované společnosti a vyzvednutí vytrácející se spirituality jako základu veškerého lidského bytí. I proto je samotná nahrávka jakousi hudební demonstrací odvěkého souboje dobra a zla, odehrávajícího se v jakékoli době a uvnitř každého z nás.

Stejně jako všechna tři předchozí alba je Ethos albem temným, nekompromisním a takřka každým svým tónem se zařezává hluboko do posluchačových útrob. Působí stejně tak spirituálně a očistně jako zlověstně a bolestně. Základem jsou opět kaskády silných až apokalypticky vyznívajících symfonických motivů, ostrých industriálních rytmů a neklidných ruchových meziher. Složitým kompozičním vrstvením těchto ploch a poloh vzniká výsledný zvukový útvar, který lze jen těžko přirovnávat k tvorbě jiných, formálně podobně znějících hudebních projektů.

Takřka stejně jako v případě Epidaemia Vanitatis z roku 2002 je album svým emocionálním nábojem směrem k posluchači "natlakováno" až k prasknutí, díky čemuž bude v souvislosti s příklonem k celkově agresivnějšímu zvuku pro mnohé působit možná až příliš nevstřícně a upjatě. Patrný posun však nastal z hlediska možné kompoziční a zvukové zaměnitelnosti nahraného materiálu. Ethos je právě z tohoto úhlu pohledu pro Aghiatrias asi nahrávkou nejpestřejší a nejbarvitější. Pokud mohou některé skladby prozrazovat výraznější orientaci ke klasičtější orchestrální kompozici (Situs Inversus či vynikající Les Coeurs du Mal upomínají Hirschovu sólovou tvorbu), jiné jsou naopak více abstraktnějšího charakteru (Strict Observance) či plné ostrých hlukových ataků (agresivně rytmická Hedonist Hymn).

Velmi dobře zvládnutá je dramaturgie alba, díky níž Ethos obdivuhodným způsobem graduje. Z hlediska již delší čas proklamovaného primárního tvůrčího konceptu je pro Aghiatrias více než signifikantní předposlední skladba Le Sang des Autres (jež z hlediska emoční vypjatosti, jdoucí až na samotný práh snesitelnosti, vybízí ke srovnání např. s legendární laibachovskou Vade Retro Satanas). Na druhé straně asi nejpůsobivěji a nejstravitelněji působí závěrečná Translucidum, jež se díky kompoziční struktuře i mrazivým gotickým náladám nachází v podobných hudebních vodách jako australský projekt Shinjuku Thief na albu Medea, jednom z nejméně klišovitých dark-ambientně-orchestrálních alb posledních několika let.

Z výše zmíněného vyplývá, že - především na domácí hudební scéně - bude Ethos letos patřit k uměleckým počinům z kategorie výjimečných. A to i přesto, že dosavadní tvůrčí vrchol Aghiatrias - jejich předchozí album Regions of Limen - přece jen nepřekonává.

85%

navštivte:
www.vladimirhirsch.com
arsmorta.org