The Little Willies je pětičlenná newyorská country kapela, která vznikla v roce 2003. Její eponymní debutové album obsahuje celkem třináct skladeb, převážně countryových coververzí, doplněných autorskými písněmi. Možná by nebylo na této partě zase nic tak příliš objevného, kdyby pilíře hudby, aranží etc. nebyly založeny na povedeném spojení úspěšné, osmi Grammy ověnčené zpěvačky a klavíristky Norah Jones nejen s kontrabasistou a skladatelem Lee Alexanderem, ale také s folkovým zpěvákem a kytaristou Richardem Julianem, country-jazzovým kytaristou Jimym Compilongolou a bubeníkem Danem Rieserem.

Tvrdit o debutovém albu této jinak poměrně neznámé kapely z New Yorku, že je jednoduše a prostě country, by však bylo velmi krátkozraké. I když nepozbývá opravdový náboj západních prérií, večerů u táboráku, u kotlíku a pečeného telecího, kde zároveň nechybí kapka dobré ohnivé vody a přítomnost nějakých těch bodrých žen (nejen do počtu), je tento dlouhohrající počin založen na prolínání hned několika žánrových stylů nebo lépe řečeno podstylů. Setkáme se tak s písněmi klasické americké hudby v oparu jazzu, ortodoxního blues, honky-tonku nebo western-swingu. Apropós! Ženy! Pravě zde můžeme najít muzikantsky podařenou infiltraci jedné ze stálic jazzového vokálu Norah Jones. Znalé věci její účast na tomto cd nepřekvapí, jelikož tento výlet do vod country není zdaleka prvním, jenž tato mladičká diva podnikla. U The Litlle WIllies není jen zmíněnou ženou a muzikantkou do počtu, nýbrž díky ní je celá tato záležitost pozdvižena nad pomyslnou žánrovou laťku. A to i přes jakékoliv prolínání či fúzi stylů, které bylo zmíněno v úvodu.

Od prvních rytmů je jisté, že i když jednotliví muzikanti pocházejí z různých koutů Spojených států jako Kalifornie, Massachusetts, Texas nebo Dalaware, vzácně se shodli na svých zdrojích inspirace v podobě písní Hanka Williamse, Williho Nelsona, Townese Van Zandta nebo Kris Kristoffersona. Tady by mohl celý příběh a hodnocení skončit, jelikož by mohl každý nabýt dojmu, že těchto několik jmen s tak silným spojením hráčů hovoří za vše. Zdání ovšem může lehce zmást. Od začátku proudění a countryového chvění v prvním tracku Roly Poly je možné odtušit, že rozjetý vlak jen tak nezastaví. Hravé skotačení kytarových riffů na lehkých strunách této jedničky je opravdu povedenou mutací původní skladby od zpívajícího kovboje, rodáka s Indiany Freda Rose. Jistého půvabu jí dodává i sofistikovaný pěvecký duet zakončený až rock'n'rollovým závěrem, jak jinak než hutně znějící kytarou.

S námětem druhého tracku muzikanti nemuseli chodit daleko. Jen k již zmíněnému Fredovi přidali Hanka Williamse Jr.. Bylo zaděláno na kapku pomalejší až lenochodí vál, který nerozpumpoval ani osvědčený duet, tak povedený na samém začátku. Tato černá mračna však aspoň částečně rozplynula díky trefnému doprovodu varhan. V následujících dvou záležitostech si pak přišli na své zástupci ortodoxního blues (nebo pro někoho stoprocentně bluesová Norah), kteří pomalu mohli nasadit široké klobouky a boty s ostruhami, jelikož další ochutnávka byla čistě v klubovém duchu ala country bál. Tedy ten správný duch místa, kde odpočívají kovbojové po těžké lopotě a naslouchají šikovnému kytaristovi s lahví na prstu, jenž nekonečně brousí struny své stařičké kytary. A mašinka si to prérií žene o sto šest.

Přejede zastávku "Kris Kristofferson Town", mihne se také kolem snivého standardu No Place To Fall a zamilovaně znějící Roll On, která byla zároveň písní pilotního singlu a do níž je vpašováno jazzově znějící piano. Člověk/posluchač se ani nenadál a přes lesy, údolími, soutěskami a horskými průsmyky za doprovodu rozostřených kytar, podmanivých a chytlavých vokálů, místy vyšroubovaných do jazzově bluesového vyvrcholení (ovšem tato místa je potřeba hledat s lupou) je skoro u konce cesty. Vše plyne jaksi samozřejmě.

Na malé zastavení a krátké občerstvení bylo možné se zastavit u Tennessee Stud od Jimma Driftwooda. Kdo by neznal verzi Johnyho Cashe, který se sice neblížil "přírodní" interpretaci Doca Watsona nebo Rablina Jack Elliotta, ale podání "malých wilíků" je přeci jen o něco rychlejší, více strhne. Zkrátka u něj nepropadnete jakýmsi mimosmyslovým chmurám. Jednoduše zjistíte, že je to tak, jak má být. Závěr alba v podobě Night Life a autorské taškařice Lou Reed, s puncem muzikálové strojenosti (Alexander/Julian/Jones), potvrdil zálibu všech zúčastněných muzikantů v osvědčených postupech tohoto koutu hudby. Některé záležitosti opravdu chytí, ale spíše svým zpracováním, kombinací harmonií a jasnými, lehce předvídatelnými aranžemi. Kompaktnost celého počinu bohužel nezamezí dojmu, že původní záměr natočit tuto desku v prostředí klubu - live by možná bylo správnou trefou do černého. A tento negativní dojem bohužel nespraví ani účast osvědčených "star", ani dobře mířené hudební pecky.

70%

navštivte:
www.bluenote.com/thelittlewillies/

poslechněte si:
www.myspace.com/thelittlewillies