Jihlavští Tábor radosti zazářili na domácí postindustriální scéně před rokem a půl doslova jako meteorit. Po vydání alba Hávamál a několika účastech na festivalech se jejich jméno etablovalo mezi nejfrekventovanější temně elektronická tělesa a tak bylo jen otázkou času, kdy svoji pozici zúročí vydáním prvního "regulérního" lisovaného alba.

Asi vůbec ne náhodou se tak stalo díky humpoleckému labelu Epidemie Records, zaměřenému na mapování okrajových žánrů - od experimentálního metalu až po postindustriální dark-ambient. Přesto ve vzduchu viselo hned několik velkých otazníků. Třeba jak se jihlavské duo vypořádá s pro něj dosud nezvyklou rolí "ostře sledovaných tvůrců"? Bude pokračovat v nastolené cestě, brázděné odzbrojujícím naivismem a umnou transformací postupů svých někdejších vzorů - Laibach, Test Dept. či Coil? Odváží se větších zvukových experimentů či spočine na jistější pozici prozkoumaných rozlehlých dark-ambientních ploch?

Odpověď je však natolik nejednoznačná, jak nejednoznačně a neproniknutelně působí poslech celého alba Lamat. Tábor radosti jeho zvuk sice opět zahalují odérem tajemna, magičnosti a rituálů (pouze ovlivnění staroislandskou sbírkou o bozích a hrdinech Edda střídají mýtickým světem starých Mayů a Aztéků), jsou však mnohem rafinovanější a sofistikovanější, i když za cenu absence silnějších a zapamatovatelnějších motivů. Tábor radosti tu však o to více kráčejí vlastní cestou. Na svém třetím albu se tak z hlediska vývojové etapy své tvorby nacházejí zhruba ve stejné pozici jako stylově spříznění Do Shaska! na CD Anaemische Taenze. Působí sevřeněji, dávají větší prostor různě modulovaným rytmickým frekvencím a redukují postupy, zavánějící žánrovými klišé.

Diskutabilním se může jevit opět až příliš četné zapojení počítačově modulovaného recitativu, plného dávných archetypálních motivů (stále stejně monotónně ve stylu "výroků Vysokého", nyní možná jakéhosi hybridu mezi starým "knězem Slunce" a vyšší mocností z časů budoucích), vyslovenou radost však skýtají četné zvukové delikatesy tvořené navzájem se proplétajícími rytmickými sekvencemi a pestrou paletou náladotvorných ploch (melancholické tóny piana, tajemné drones). Velmi zvláštní je architektura skladeb, z nichž takřka všechny zaujmou podivně nedotaženým závěrem (záměr?), díky čemuž se jejich zřetelná epičnost (náznaky gotických orchestrálních motivů) zcela nečekaně proměňuje do podoby jen zlehka načrtnuté a otazníky vyvolávající zvukové skicy.

Kostru alba Lamat tvoří sedm nových skladeb, jež na poprvé možná mohou působit nekonsistentně a zdánlivě nedotaženě, velkým vkladem je však naopak jejich velká hloubka, jež se projeví až po opakovaném a pozornějším poslechu. Nerad bych je opět s něčím či někým srovnával, ale na mysl mi vytanují Ah Cama-Sotz a jejich osobitý etnicko-rituální mix EBM a dark-ambientu. Zvukově i pocitově pak nabývají mnohem jasnějších kontur tři závěrečné bonusy. Zejména první z nich, remix letité skladby Synové světla přepracované spřízněnými slovenskými Disharmony, je prostoupen odzbrojující patetičností a působí takřka "hitovým" dojmem. Zdařilý je i remix - rovněž archivní - nahrávky Kaz ve vzoru, jíž se dostalo o poznání drsnější podoby díky slovutnému, v Praze etablovanému projektu Schloss Tegal.

Možná, že o něčem podobném se mohlo ještě před dvěma lety oběma protagonistům Tábora radosti jenom zdát. Nyní je to skutečnost. A zároveň příslib do časů budoucích, kdy se od nesmírně pracovitého jihlavského dua dočkáme třeba i dalších, možná ještě zajímavějších zvukových lahůdek.

85%

navštivte:
www.taborradosti.com

poslechněte si:
www.taborradosti.com/mp30cz.html