Fennesz, Philip Jeck a spol., 13.4., Divadlo Archa, Praha

Začalo se na čas. O půl osmé již stáli za gramofony Petr Ferenc a Michal Brunclík neboli Birds Build Nests Underground. Všemožnými efekty různě upravované lupání a praskání starých desek se stalo leitmotivem jejich na zvuky minimalistického, ale na zážitky z nich bohatého vystoupení. Nejenom, že udávalo rytmus, bylo zároveň i nedílnou součástí vlastních melodií, jež tahle dvojice umně propojovala s těmi vypůjčenými především z nahrávek vážné hudby a jazzu (například pasáž s hodně odvážně zaloopovanou Novosvětskou mi rezonovala v uších po celý zbytek "koncertu" dvojice Ferenc & Brunclík).

Publikum usazené v předních řadách mohlo také současně sledovat některé z postupů, kterými dosahují Birds Build Nests Underground svého originálního zvuku. Tím nejzvláštnějším bylo, mnou osobně do té doby nikdy neviděné, hraní z vinylů, jež spočívá v tom, že se na gramofon naskládá několik desek na sebe, takže místo jedné se jich kolem vlastní osy točí třeba deset, přičemž logicky hraje vždy jen ta nejvrchnější. V momentě, kdy splní svůj úkol, ji DJ jednoduše odebere a jehla putuje na desku, jež se do té chvíle točila pod právě odehranou... Speciální muzika, speciální přístup, tak to má být, napadalo mě při tom neobvyklém pohledu na gramofon, na němž najednou rotovalo hned několik vinylů. Jenom škoda, že se sál během hraní první skupiny teprve zaplňoval. Škoda pro obě strany. Birds Build Nests Underground si zasloužili početnější obecenstvo a pozdě přišedší opozdilci zase mohou jenom litovat svého zlozvyku, kvůli kterému přišli o skvělý úvod čtvrtečního večera "jiné hudby".

Pohledy většiny přítomných (někdo dává přednost mít za poslechu ambientu, i v živém provedení, zavřené oči) se po posledním lupnutí, jež obstarali Brunclík a Ferenc, stočily napravo, kde po následující necelou hodinku představovali materiál z ten večer pokřtěného debutu ExcursinMichal Kořán a Filip Homola. Výtečný pocit z lednového vystoupení před Geir Jenssenem u mě sice nepřekonali, ale znovu dokázali, že ambient v jejich podání má na to obstát a prosadit se u světové konkurence. Teprve promyšlené aranže, silné melodie a propracovanost zvukových prostor, jež obemknou posluchačova sluchová ústrojí, aniž by mu ovšem odebrali veškerou volnost v proplouvání výsledným zvukovým spektrem, činí z ambientu hudební styl, který je radost poslouchat. A Kora et le Mechanix nic ze zmíněného nepostrádají. Po zaklapnutí notebooku a následném zaslouženém aplausu polil šampaňským studiovou podobu většinu toho večera odehraného repertoáru sám z boží vůle laptopový král Christian Fennesz, a deska Excursin tak získala svého kmotra.

Fennesz se však poté musel ještě na pár chvil vrátit zpět do backstage, protože před jeho vystoupením byl na programu poslední český, tentokrát hudebně-divadelní projekt nazvaný Mateřídouška. Jiří Suchánek za laptopem a Tereza Damcová volně se pohybující po pódiu předvedli publiku svou vizi spojení experimentální digielektroniky s neobvykle pojatou vizuální složkou. Na plátno promítané psychedelické obrazy často se zcela absurdní tématikou (jedna pasáž by snesla označení "domácí video s plyšáky") doplňovala Tereza, oblečená do kostýmu lišky. Pohybové výrazové prostředky, kterými umocňovala audiovizuální zážitek z "Mateřídouškové performance", lze jen těžko pojmenovat, ale slova jako futuristické, moderní, artové, minimalistické snad nejsou daleko od pravdy...

Její zpěv / deklamování, založené na práci s dechem, mi nejvíce připomínalo Načevu z "Fontanelového" období. Hudebně by se vystoupení dalo rozdělit na dvě části, kdy první byla takřka offbeatová a méně melodická (i když tu zazněla i vysamplovaná moravská dechovka), postavená především na všemožných tónech a zvucích, jež dohromady působily spíše nesourodým dojmem. Oproti tomu druhá část, ve které již nechyběly abstraktní beatové podklady, vyzněla mnohem příjemněji, i díky "písničkovějším aranžím", které trochu zmírnily do té doby celkově nejexperimentálnější a nejavantgardnější vystoupení.

Jarda Petřík

...minulý čtvrtek jsem měl možnost vidět podruhé Christiana Fennesze naživo, bohužel, na rozdíl od předloňského koncertu se osvícení nekonalo. To, co jsem považoval onehdy v NoDu za určité nedopatření - to jest zvuková předimenzovanost, se opakovalo opět a tedy předpokládám, že jde o autorův záměr. Oproti jeho řadovým albům vyznívá jeho live produkce docela antagonisticky. Klidné až ambientní glitchové plochy jeho skvěle "produkovaných" alb střídá naživo intenzivní kytarový noise atak. Bohužel, jistá citovost jeho hudby, kterou je pověstný, jsem tentokrát postřehl jen v mizivých náznacích. No nic naplat, asi každý den nemůže být interpret tak vyladěn, aby mohl rozdávat své city či pocity na potkání. Hudebně mi přišlo, že na rozdíl od předešlého pražského koncertu, šlo z jeho strany daleko více o improvizaci, než o prezentaci známých skladeb z posledního alba Venice.

Pokud vše vezmu z druhé stránky a budu chtít vidět Fenneszův koncert jako manifestaci hluku a zvukové intenzity, oblíbenou spíše industrialisty, pak koncert splnil své účely a mé sluchové orgány dostaly, co proto. Mám však za to, že v tomto zvukovém poryvu s občasným zklidněním k melodičtějšímu (tedy pocitovějšímu) vybrnkávání se poněkud ztrácí potenciál plasticity zvuku, který plně vynikl, při možná, až příliš tiché produkci našich zástupců experimentální scény. Divadelní prostor Archy tuto možnost nabízí, a tak je, myslím, škoda ho nevyužít. Neméně důležitou složkou Fenneszova vystoupení je i neodmyslitelná videoprojekce Jona Wozenkrofta - šéfa uměleckého vedoucího a hlavního designéra labelu Touch, které má svou poetiku a stylovost. Projekce založená na černobílých obrazech vody - jako živlu v jejích různých podobách a transformacích, zcela dokreslovala neuchopitelnou a rozostřenou Fenneszovu hudbu, její tekutost až plazmatičnost.

Na závěr Stimulu pak vystoupil veterán labelu Touch - padesátník, gramofonový manipulátor a plunderfonik v jedné osobě - Philip Jeck. Jeck je známý svou manipulací s obstarožními, většinou ještě "kufříkovými" gramofony (jejich počet jeho největší performance jich čítal až 180!). Pro tentokrát si vystačil s dvěma a mixážním pultem. Jeho noise-ambientní turntablismus, plný praskanců a lupanců, dotvářejí echované zvuky vážné hudby či jiné abstraktní a téměř neidentifikovatelné zdroje zvuku, které občas zabrousily i do hájemství clicks n cuts scény. I jeho show dokonale dotvořilo video, složené z černobílých obrazů zapomenutých zákoutí různých mechanizmů, jako je "šlapací" šicí stroj s detailním záběrem jeho jehly v pohybu (dokonalá analogie se starými gramofony.) Pohledy na různá zákoutí opuštěného venkovského domku evokovaly nostalgickou náladu a ikonoklastická vyobrazení religiózních sošek podél polních cest zase navozovali jistou tajemnou reminiscenci dávno zapomenutého času.

U labelu Touch je obdivuhodné dokonalé sepětí hudební a vizuální složky. Jako by každá z nich dostala smysl až v jejich vzájemném propojení a je jen dost těžké je hodnotit odděleně. Jsou to audio-vizuální proměny imaginativních světů, které nám nabízejí vnor do jiných zákoutí mysli a esoterického chápání světa.

Přestože pauza, která nastala po skončení premiérového vystoupení Philipa Jecka v Česku, nebyla nijak dlouhá a přestože v programu vylepeném po prostorách Archy bylo jeho následné společné hraní s Fenneszem uvedeno, publikum v hlavním sále přesto značně prořídlo. Zhruba dvacetiminutovou performance (jež byla stručně řečeno jakýmsi zrekapitulováním a zestručněním toho, co se odehrávalo předešlé dvě hodiny při sólových vystoupeních obou pánů) těchto dvou umělců vydávajících na labelu Touch tak vyposlechlo ještě menší obecenstvo, než to, které bylo přítomné na Kora et le Mechanix. Únava očividně vykonala své. Ale ruku na srdce, ono vydržet naživo více jak čtyři hodiny experimentální elektroniky, je při pečlivém poslechu vyčerpávající záležitost, takže se není vůbec čemu divit, že vydrželi jen ti nejsilnější, jak už to ostatně i v hudebních maratónech bývá...

prof.neutrino

foto: Kryštofotí