Někteří po skončení charitativní mega akce Live 8 čekali znovuzrození nebo částečnou reinkarnaci hudební legendy Pink Floyd. Ano, právě zde se setkali hnací síly této party David Gilmour a Roger Waters. Právě toto setkání mohlo být jistou nadějí na příští. Ovšem jen mohlo. V den šedesátých narozenin Davida Gilmoura totiž vyšlo jeho v pořadí teprve třetí sólové album "In An Island" (první "David Gilmour" vychází 1978 a druhé "About Face" v roce 1984).

Právě v této chvíli mi upřímnost i velí jít okamžitě s pravdou ven. Ano, uchopit toto album nebylo vůbec jednoduché. Na jedné straně ze všech směrů číhaly neutuchající náznaky dávno minulého a tak známého pinkfloďáckého zvuku. Na straně druhé velmi neznatelná linka těkající hudební proměnlivosti vyžadující soustředění a naladěnost organismu. Ale to by v tom nebyl háček, aby se neosvědčila stará dobrá metoda neustálého přehrávání desky od začátku do konce a zase zpátky. Opakování pasáží etc. Možná by se zdálo, že dělám z komára velblouda, ale jelikož pro mne byla hudba Pink Floyd vždy ve znamení srdeční záležitosti, postupoval jsem opravdu step by step, abych na samém závěru lopotění zjistil, že mé, na první pohled tvářící se a uvnitř bující, obavy o uchopitelnost byly úplně liché.

Album je od prvních taktů pohodovou směsí muzikálnosti a kumštu vpravdě velmi precizního. Až se nabízí otázka kolik věcí poslední nebo první záchrany si pan Gilmour musel na svůj vysněný ostrov vzít. Deset tracků, které se na album vešli evokují zlehka probíhající procházku soukromou sbírkou obrazů a nálad. Lehkost, která vykukuje z každého místečka tohoto alba, najdete na každém kroku. Sám Gilmour právě díky této lehkosti a soustředěnosti na přirozený tok hudby a emocí neumožňuje zbrklé či rychlejší prohlížení jednotlivých výjevů.

S první obrazem Castellorizon přichází dojem nostalgie, odplouvání minulého, staré lásky. V předtuše vzpomínek pak přijdou i místa, kdy se zastavíte a jste na pochybách, zda všechno co chce být sděleno přichází nebo odchází. Na monstrózní orchestrální začátek, za který by se nemusel aranžérsky a jinak stydět žádný symfonický orchestr, navazují dlouhá kytarová sóla, která jako bychom již někde slyšeli. Střídání zvuků, nástrojů, mašinek připomíná jednotlivé vlety myšlenek nebo snových záblesků. Nejvíce pak celek připomíná jeden s posledních počinů éry Pink Floyd "The Division Bells" (a není to zdaleka poslední přítomnost takovýchto ozvěn).

Posmutnělý nádech nás přenese i do dalšího obrazu "On An Island". Ani zde se bdění moc nenosí. Veškeré kompoziční úsilí umocňuje sílu smutnějšího rázu krajiny se kterou nás pan muzikant postupně seznamuje. Nastavení výpadu vokálů pak dává odtušit, že samotní uprostřed moře můžete zůstat vždy, ovšem s nadějí na to že hozená láhev ze zprávou o pomoc dorazí na správné místo. Ovšem na vysvobození je nutné ještě chvíli počkat. Třetí zastávka "The Blue" dostane snad každého do ještě modřejší hlubiny, kde se snová hra ještě důmyslněji rozvíjí do temnějších barev a prožitků.

Ale žádný strach probuzení je vlastní i tomuto albu, a to v dalším obraze "Take A Breath". Viditelný nápřah, bez očekávání se na vás hrne něco, co bylo v minulých záležitostech skryto několik sáhů pod povrchem. Neočekávané je i rozdělení skladby jakousi psychedelickou vsuvkou, spíše natočenou v hloubi mořských nekonečen, než v opravdovém světě. Ta je dovršena zběsilejším kytarovým drivem, jehož cesta vede k "Red Sky At Night". Skladba, která nese stopové prvky předchozích znamení a nálad. Kde převládá opět jakési intro přetavené do zvuku moře a saxofonu. Duet ve kterém se neubráníte a zavřete oči.

Ty vám nekompromisně otevře bluesově laděný "This Heaven" oddělený od předchozího děje úderem prvního bubnového taktu této skladby. A tak trochu mimochodem surovějším riffem kytary, převlečené na chvíli za banjo ve znamení kovbojské odrhovačky přichází instrumentální "Then I Close My Eyse". Nápadité se spoustou jiných nástrojů (violoncello, trubka etc). Zlehka ve známém rytmu, pomalu klokotající až k akustickému, tříčtvrtečnímu (rozuměj tempu) "Smile". Taneček, který si žádá dámskou volenku, ovšem na můj vkus příliš bez konce. A je tu cílová rovinka, tedy poslední dva exempláře. Popovější sprška v podobě "A Pocketful Of Stones" by se umístila na žebříčku sdílnosti emoci pravděpodobně vyšších stupních. Opět filtrované a zhutněné zvuky tentokráte nekompromisně zdůrazněné klavírními party spíše připomínající leitmotiv gradující dobře mířenými kytarovými sóly završenými z dálky znějícím sborovým chorálem. Loučení nastává klasickým floydovským soundem. Bez větších výkyvů se táhne frázování kytary neochuzené o ostatní příměsi této poslední barevné kompozice. Obrazárna se uzavírá melancholičtějšími a zadumanějšími zvuky.

Deset kousků v jednom albu s názvem In An Island splnilo to lepší očekávání. Mistr Gilmour se nejen pohybuje ve vodách své pověstné preciznosti, ale přidává také pověstné hračičkovství, smysl pro detail a vynalézavost. I když může v celku album působit meditativnějším dojmem bez jasného rozřešení nirvány, je přeci jen povedeným kouskem a zářezem nejen do muzikantovi diskografie, ale také dalším milníkem jeho muzikantské cesty. ... a pokud zůstává ve vzduchu viset otázka dob dávno minulých, zhmotnění vzpomínek nebo nostalgického snění díky návratům k osvědčeným prožitkům? Tyto vrátka bych zkrátka u tohoto alba nechal zcela dokořán.

90%

navštivte:
www.davidgilmour.com

poslechněte si:
www.davidgilmour.com/island.htm