Den svatého Patrika je pro milovníky irské tradice a kultury dnem neopominutelným. Ti "nejpravověrnější" jej nezřídka pro jistotu slaví téměř celý týden. Obecně vzato k němu patří především zelená barva (a třeba i na zeleno obarvené jídlo nebo pití), v publiku Paláce Akropolis však nijak výrazně nepřevládala.

Sál se naplnil více než třemi stovkami diváků, mezi nimiž nechyběli třeba ani návštěvníci ve skotských kiltech, již při vystoupení první z kapel, kvinteta s názvem Marw. Ti nastoupili na scénu zhruba ve třičtvrtě na osm a prezentovali se irskou lidovou melodikou ovlivněnými skladbami v akustické podobě. Set seskupení kolem Michaela Komárka (škoda nezmínit, že v řadách kapely jsou hned tři ženy) působil místy tak trochu nevyrovnaně a Pokud se sešlo bezprostředně za sebou několik pomalejších skladeb, atmosféra v sále poněkud uvadala. Stačilo ale přidat na tempu a bouřlivější odezva z publika na sebe nenechala dlouho čekat.

Hlavním chodem večera byl ale křest alba kapely Dick O' Brass. Ta, bez svého irského harfenisty Seána Barryho, který tou dobou dlel kdesi na Britských ostrovech, zahájila bez velkého otálení svůj blok svižnou instrumentálkou. Hned po ní následovala velmi vřele přijatá Lorient s hostujícím Jiřím Chlumeckým za druhou bicí soupravou. Navázat kontakt s publikem nečiní téhle kapele, složené ze zkušených muzikantů, vůbec žádný problém a ani zde nebylo zrovna výjimkou, že diváci hlasitě reagovali třeba i uprostřed jednotlivých písní. Samotného aktu křtu desky nazvané Disk O' Brass se na pódiu zúčastnili zástupci sponzorů, hosté a téměř všichni, kteří měli na vzniku alba svůj podíl. Hlavním křtitelem se však stala, pro někoho možná překvapivě, jak prohlásili sami muzikanti - ještě žijící a chodící rocková legenda, Dan Horyna. Nejenže album pokřtil, ale jako host přidal svůj vokál ke skladbě Valdštejn. Od bouřlivého bigbítového života prý "konvertoval" k buddhismu, ale na manýry rockera nezapomněl. V okamžicích, kdy tančil na scéně kozáčka a předváděl stoj na hlavě, budil téměř dojem hostujícího pouťového kejklíře.

Ono vůbec... představy a asociace... Když kapela trochu zjemnila výraz a zpívala česky, mohla pamětníky naladit na vlnu vzpomínek z amfiteátru na Lochotíně a finále Porty, v lepším případě trubadúrské soubory při středověkých slavnostech v rámci turistické sezóny na českých hradech a zámcích. Nejsme si ale až tak úplně jisti, jestli je to ze strany interpretů záměr.... Z těch songů zpívaných v mateřštině tvoří čestnou výjimku snad Skotská, která sleduje stopu ducha té "hospodsky uřvané" podoby keltské muziky.

V nejlepším světle se Dick O' Brass představili především u vlastních úprav tradicionálů (např. instrumentálka Tune for a Raggy Boy nebo již zmiňovaná Lorient). Občas to ale ve výsledném zvuku trochu zaskřípalo. Třeba při Jolly Bold Robber zrovna housle s flétnou příliš uchulahodící souzvuk nepředvedly a chvíli to znělo téměř jako když v Obecním domě ladí své instrumenty členové symfonického orchestru. Ale nakonec atmosféra, kterou tahle muzika servírovaná s chutí a nadhledem dokáže v sále vytvořit, dala na drobné nedostatky zapomenout. Dick O' Brass naživo rozhodně nenudí a v nesilnějších momentech dovedou bez větších problémů s přehledem rozhýbat skoro celý sál.