Od dob zrodu jejich prvního vinylu Sofa Rockers z roku 1997 už uplynulo devět let. Za tu dobu Sofas ve složení Wolfgang Frisch, Michael Holzgruber, Markus Kienzl a Wolfgang Schlög vydali pět řadových alb a stali se stěžejními pilíři rakouské nezávislé scény a zvěstovateli moderního soundu. Až do posledního alba Encounters z roku 2003 si pohrávali s dubovou a hip-hopovou materií, kterou s alchymistickým entuziasmem transmutovali k obrazu svému. I když svá alba pojímali čistě producentsky (vždy využívali mnoho hostujících vokalistů a množství studiových efektů), jejich základ zůstával vždy rockový (tzn: hratelný naživo).

Nové "Červené album", jakoby už svou bezejmenností naznačuje nový úsvit nebo nové zrození. Z dubu ani hip-hopu toho mnohé nezůstalo, dalo by se říci téměř nic. Jejich sound zní čistě (post)rockově, bez dalších větších postprodukčních úprav nebo elektronického procesorování. Jak sami tvrdí: "Zní to, jako když si pustíš potichu hardcoreový band." I když po pečlivějším poslechu se vám začnou odkrývat jejich klasické postupy, známější z dřívějška a další zvukové vrstvy, jen se tu manifestují v utajenější a umírněnější formě. Jsou však schopni v průběhu jedné skladby přejít od minimalistického vybrnkávání až k dynamicky elastickým strukturám v jejím závěru. Vše má zde svůj jasný řád a pravidla. Dveře nekontrolované agresivity a chaosu jsou zavřené. Pod povrchem však dřímá skrytá vnitřní energie.

Další zásadní změnou je, že se, protentokrát, spolehli jen na jediného vokalistu, dnes ve Vídni usazeného světoběžníka a jinak také tanečníka a choreografa Maniho Obeya. Jeho sametový černošský hlas (ne nepodobný Sealovi), vdechuje písním Sofas život a vypráví intimní příběhy, odkrývající temnější zákoutí lidského bytí. V tomto případě nemohli najít vhodnější médium-zpěváka, který by vše prodchnul aurou čehosi nehmatatelného a jitřil emoce dost možná ještě více, než většina pravověrných emocoristů. Chvílemi se zdá, jakoby to bylo spíš jeho album a Sofa Sarfers zde vystupují, coby jeho doprovodná kapela, ale to by bylo přílišné zjednodušení.

Na albu je naprosto vše na svém místě. Vše působí jako extrémně kompaktní a do nejmenšího detailu promyšlený celek, však bez zbytečných příkras, přesto to není žádná suchopárná či vykalkulovaná záležitost. Neexistuje tu slabší skladba. Všechny tracky jsou nosné a silně vypointované, ať už se jedná o noisově vygradovanou Say Something, klasicky "riffující" Good Day To Die nebo, něžně se linoucí Love As A Theory. Rozhodující určitě byla i kolektivní disciplína a koncentrace, která nedovolila tomuto kvartetu ani na chvíli odbočit od vytýčeného cíle. Když vezmeme v potaz jejich sólové práce, jako I-Wolfovo quasi-eklektické album - Meet The Babylonians nebo loňské dubové album ProductMarkuse Kienzla, bylo to určitě velké sebezapření a disciplinované oddání se jedinému společnému cíli. A k tomu dospěli Sofa Surfers s obdivuhodnou samozřejmostí: kousek od našich hranic stvořili minulý rok jedno z nejdůležitějších, a to nejen postrockových, alb současnosti. Těšme se na jejich koncert v pražské Akropoli, datovaný na 16. března!

Dodatek:
A co tolik oblíbená přirovnání? Slyšel jsem třeba takové: "To mi trochu připomíná Fugazi.".... "Je tam něco z Tortoise, ale i Massive Attack.".... "To je snad novej Seal...?"

90%

navštivte:
www.sofasurfers.net

poslechněte si:
www.kleinrecords.com/realaudio/kl076_notesofaprodigal.ram

prof.neutrino - autor je redaktorem serveru www.mufonic.net