S hudbou Mad Sin to máte jako s pornofilmem. Všichni vědí, co v něm bude, podstatě nic překvapujícího, ale pořád lidi zajímá. Přesně takhle je to i s muzikou německých praporečníků psychobilly. Poznáte je na sto honů. Jakmile zavrní vespod kontrabas a navrchu zaregistrujete uřvaný Köfteho vokál, hnedle víte s kým máte čest. Jistě, kapely se horko těžko snaží o svůj vlastní charakteristický rukopis, ale někdy tím ukovají obousečnou zbraň. Jsou totiž pořád stejné. Mad Sin se s ostřím Damoklova meče stereotypnosti potýkají taktéž. Máte-li je naposlouchané z jiných alb, nic překvapujícího vás na novince nečeká. Zvlášť, když vlastníte retrospektivní album Young, Dumb & Snotty z minulého roku.

Jenže na druhou stranu nelze Dead Moon's Calling šmahem odsoudit. Podívejte se třeba na AC/DC. Každá deska je spíchnutá podle téměř stejného střihu a pořád v tom "něco" je. Ale co to je to "Něco"? U Mad Sin bezpochyby klasická německá zarputilost, pak nasazení a určitě i osobitost. A taky oddanost danému žánru - temnému rock'n'rollu alias psychobilly.

Co tedy vlastně můžeme na novinkovém albu slyšet? Především klasické "madsinovské" vypalovačky od boku jako třeba Radio Psycho nebo Dead Moon se skvělým dívčím, jakoby unuděným, vokálkem. Pak tu najdeme jejich oblíbené temné country. A to především v songu To Walk The Night, který je trochu podobný třeba známé Gonna Get Her (z alba Chills&Thrills s roku 1988). Kapela nezapomněla ani na nějaký ten fórek: Generation 69 je 32 sekundový "love song" s orgastickými vzdechy jakési sexbomby.

Album Dead Moon's Calling určitě není žádný radikální zlom v tvorbě kapely. Ale na druhé straně jí ukazuje v plné síle a kráse. A že se deska podobá těm předešlým? Nikdo holt není bez chybičky.

75%

navštivte:
www.madsin.de/

poslechněte si:
www.madsin.de/media.php?show=audio