Pojďme si na začátek udělat menší exkurz proti toku času. Základní stavební kámen HorrorPops byl položen v roce 1996, kdy v současnosti již nefungující kapela Peanut Pump Gun, jejíž členkou byla Patricia Day, nynější zpěvačka a kontrabasistka HorrorPops, předskakovala Nekromantix (mohli jste je zaregistrovat coby předkapelu z popela povstanuvších Dead Kennedys na jejich pražském koncertu), kde pro změnu do dnešní doby hraje kytarista Kim Nekroman. Slovo dalo slovo a tihle dva dali dohromady nový band. HorrorPops byli na světě!

Po letech koncertování a personálních obměn (ústřední dvojice ovšem zůstává) se HorrorPops bezpochyby i díky tomu, že Nekromantix v té době vydávají u Hellcat (album Dead Girls Don´t Cry - 2004), dopracovali podepsání smlouvy tamtéž. Prvním výsledkem spolupráce byl v roce 2004 debut Hell Yeah! Pekelná kočka byla nejspíš spokojena, jelikož i aktuální nahrávka (opět s vykřičníkem na konci) vychází tamtéž.

Vlastně mě ta hudba ani moc nepřekvapila. Z obalu na mě hledí výrazně namalovaná zpěvačka (a když říkám výrazně, tak tím myslím hódně výrazně) Patricia Day s mohutnou hřívou havraních vlasů, u jejichž pravosti je důvod k pochybám. Záda jí jistí trojice drsňáků s vizáží komiksových pankáčů a dvě ženštiny navlečené do svěracích kazajek, které v kapele fungují coby taneční křoví alias go-go dancers, se skrývají uvnitř rudého bookletu.

Počítám, že vizuální stránku věci bych měl brát s rezervou, a tak ji taky beru. Paperbacková podoba protagonistů do značné míry vypovídá o hudebním záměru, obsahu i odkazu. Jak je vidět (a slyšet), průkopníci v oboru psychobilly The Cramps oslovují dodnes. S tím rozdílem, že The Cramps na rozdíl od nesčetné řady následovníků disponovali vedle obskurní vizáže nepoměrně špinavějším originálním soundem. Proto se také stali legendou. Řada snaživých epigonů zůstává jaksi na povrchu temného žánru, což je i příklad HorrorPops, jejichž punkabilly se sice celkem dobře poslouchá, po "řemeslné" stránce se jim dá také jen těžko něco vytknout, ale už po druhém poslechu je máte tzv. přečtené. Sice do toho celkem slušně řežou, přesto je to pořád nějak moc uhlazené. Jakoby si nechávali pootevřená vrátka do sféry, odkud si vypůjčili druhou polovinu svého názvu.

Bring It On! produkoval (a taky si v písni Walk Like A Zombie zapěl) Brett Gurewitz, víte odkud ..., to ale samo o sobě zárukou nadčasové kvality není.

60%

navštivte:
www.horrorpops.com

poslechněte si:
www.epitaph.com/artists/artist/145/