Čankišou v Pakistánu

Letos v létě jsme dostali pozvání na festival do neobvyklé a pro nás exotické země - Pakistánu. Prvotní nejistotu z neznámé země posléze vystřídalo cestovatelské nadšení, pojištěné doporučeným očkováním a praktickými radami. Vyzbrojeni informacemi od nejrůznějších cestovatelů, kteří Pakistán už navštívili, jsme 18. listopadu nasedli v Praze do letadla. Po několika úmorných přestupech, při kterých jsme se mimo jiné na letišti ve Frankfurtu potkali s moldavskou kapelou Zdob Shi Zdub, jsme úspěšně ve čtyři ráno přistáli v Lahore.

První den jsme měli naštěstí volno, na aklimatizaci to bylo dost třeba. Aspoň jsme si omrkli festivalový amfiteátr pro několik tisíc lidí, festivalový kancl, kde ne úplně vždycky funguje internet, divadelní stany a hlavně festivalovou jídelnu. První oběd byl skvělej. Ale hodně ostrej. Ostatně tak jako každej následující. Odpoledne jsme jeli měnit peníze a byl to celkem zážitek. Kolem dodávky se srotil dav pouličních směnárníků a licitovalo se o kurzu. Plánovali jsme ještě kouknout se na mešitu, ale byla už tma. Atrakcí bylo ale i tak dost: v autě jsme byli pro okolo jedoucí či jdoucí exoti. Zvláště dlouhovlasý blonďák Sysyn, u kterého to chvíli vypadalo, že snad ani nebude moct sám na ulici. Večer jsme viděli první koncert. V rámci Soul Night vystoupili skvělí Srilankan Music Ensemble, srbská Balkanika a americká barbie Heather Schmidt. Ta uchvátila svou coververzí pakistásnké písně, kterou si přetextovala na nápadité Pakistan, Pakistan, I love Pakistan. A zpívala z playbacku...

Druhý den už jsme měli koncert i my. Když jsme ale v jedenáct dopoledne dorazili na domluvenou zvukovku, byli jsme tam sami. Zvukaři se začali trousit až posléze. Zvučili jsme 4 hodiny. V Lahore je jediný basový kombo. Má 20 Wattů. Večerní koncert Worldmusic dopadl dobře. Kromě nás hrála opět Srí Lanka, Balkanika, úžasné bubenické duo Gunga & Mithu Sain Dholia a norské divy Fryd.

V pondělí ráno hrálo místní rádio naše Tajo. Protože jsme večer hráli pro změnu v rámci Jazz night, dopoledne jsme zase strávili zvučením. Trvalo to stejně dlouho a nebylo to moc platné - to, co se večer linulo z beden bylo dost šílené. Odpoledne jsme konečně vyrazili do obrovské místní mešity a taky do pevnosti. Krásný. Na zpáteční cestu jsme si objednali rikšy, což byla nezapomenutelná jízda smogem a provozem hustým tak, že by se dal krájet. Netušili jsme, že to je skoro jediná turistika, kterou si za těch dvanáct dní v Pakistánu užijeme. Pakistánci na nás koukaj, srocují se kolem, fotí se s náma. Večer byl ke slyšení mimo jiné Orlek - slovinský Tři sestry.

V úterý jsme měli konečně volno. Místo budíčku jelo na radiu opět Tajo. Vyrazili jsme na trh okouknout místní nabídku šátků, oblečení, šperků, nástrojů a všeho možnýho. Festivalový víceprezident Saadaan Peerzada nám sdělil, že by chtěl, abychom začli zkoušet s místníma muzikantama a v neděli zahráli pro prezidenta. Nadšeně jsme souhlasili. Večer byl ve znamení rocku, takže jsme si poslechli pakistánskou kapelu Noori, norské The Core a Orlek. Zajímavost: pro místní je alkohol nelegální. My jsme ochutnali pakistánskou vodku a whisky. Bída!

Pátý den v Pakistánu jsme opět hráli. Na Folk Night zpívala úžasná sedmdesátiletá legenda Reshman, ďábelský Arif Lohar, Srilankan Music Ensemble a my. Zvukovce jsme opět věnovali několik dlouhých hodin, tentokrát se to ale vyplatilo a zvuk byl opravdu perfektní. Naši koncertní nahrávku si oblíbili i místní zvukaři a ve volných chvílích ji začali pouštět. Kousek od festivalového areálu jsme našli první stopy lidu Čanki. Obchod s názvem Chanki Contractors...

Ve čtvrtek (24.11.) a následně každý den jsme zkoušeli s uznávaným pakistánským zpěvákem Sain Zahoorem a jeho doprovodnou kapelou. Démonicky vyhlížejícího zpěváka, který byl nominován na BBC Worldmusic 2006, jsme ihned překřtili na kouzelníka. Nikdo z nich nemluvil anglicky, takže jsme občas využívali nějakýho domorodce jako překladatele nebo si kreslili. Kvůli audienci u prezidenta nám krejčí vzal míru na košile a poskytli jsme už několikátý rozhovor do tisku i televize. Další Worldmusic Night byla ve znamení Rakušanky Hochrainer Brigitte, Orleka, Balkaniky a navažského Indiána Andrew Thomase.

Pátek se opět zkoušelo s "kouzelníkem". Část odpoledne jsme strávili nákupy podivných nástrojů - sarandy, grumly a blány na tabla... Únava se začínala stupňovat, festival je náročný a kromě koncertů toho ani moc nestíháme. Jen útržky různých představení, všechno se stejně zvládnout nedá. Večer byla Pop Night, celkem velký zážitek. Nadšený davy, popina stejná jako u nás.

V sobotu si Karel nechal koupit šátek arafatku a večer jsme hráli premiérově společnou věc s kouzelníkem v rámci Sufi Night. Od místního studenta režie přišla nabídka k natočení klipu.

Neděle byla náročná. Budíček už v sedm a odjezd do paláce místního hejtmana, kde se konala zvláštní festivalová prezentace pro pakistánského prezidenta generála Pervais Mushrafa. Bezpečností kontrola, zvukovka, občerstvení a zpátky do hotelu. Odpoledne jsme se hodili do gala - košil od krejčího. U vstupu všem zabavili mobily i foťáky a nastalo úmorné čekání. Místo v sedm večer to celé začalo snad o tři hodiny později a přísná ochranka nás ani nepustila poslechnout si další kapely. Zahráli jsme s kouzelníkem a pak vlastní Svatbu. Na závěr všechny účinkující nahnali do sálu, kde všem prezident osobně poděkoval. Celkem sympatickej chlápek, i když moc pozitivního jsme o něm neslyšeli. Půlka Pakistánců ho miluje, půlka nenávidí. Večírek skončil ve dvě ráno. Bylo to vyčerpávající.

Poslední den festivalu, poslední koncert a únava už je opravdu veliká. Prezident přijal pozvání na závěrečný večer, takže ochranka má zase všechno pod palcem, čekání se opakuje a několikrát se mění line-up. Ale dobře to dopadlo a všichni byli spokojení. Po skončení festivalu jsme v Pákistánu zůstali ještě dva dny. Konečně jsme se dostali na pakistánsko-indické hranice, což je opravdu neskutečný zážitek. Lidi si tam jdou zařvat Až žije Pakistán nebo Ať žije Indie a ještě za to musí zaplatit. Každý večer se tam teatrálně sundávají vlajky, atrakce pro cizince je to velká. A zdarma.

Pakistán jsme si během těch pár dní zamilovali. Věci tam sice fungují jinak, ale je to úžasná země s příjemnýma lidma. Návrat do ledového Brna prosince byl docela šok.

Hanka Vojtěchová