Slovinští Laibach jsou jedinou rockovou kapelou ze zemí bývalé Jugoslávie, která si během existence společného jihoslovanského státu získala široký věhlas v zahraničí. Po několika letech tito zakladatelé vlastního virtuálního státu NSK (Neue Slowenische Kunst) a svébytní hudební provokatéři zavítali do Brna, kde se pokusili obhájit pověst kultovního souboru politicky angažovaného industriálu s totalitní tváří.

Kapela se na pódium Semilassa nechala uvést Beethovenovou Ódou na radost. Rozverné tóny této hymny Evropské unie v mžiku odvála tři K, v jejichž znamení se již pětadvacet let nese veškerá tvorba a pódiová prezentace Laibach - strojová rytmiKa, temná lyriKa a totalitární symboliKa. Skupina bez jakéhokoliv verbálního kontaktu s publikem spustila ocelově chladnou hudební mašinérii, jež se skládala jak z méně známých skladeb z posledního řadového alba z roku 2003 Wat (Das Spiel ist aus, Tanz mit Laibach aj.), tak z profláklých laibachovských hymnů jako jsou In the Army Now, Alle gegen alle či God Is God. Archaický projektor vrhal za záda hudebníků divoké, převážně černobílé, obrazy, na nichž se míhala neidentifikovatelná soustrojí, letící hlavice, hořící svíce, abstraktní motivy, fragmenty videoklipů, v nichž se kapela mj. promenuje v esesáckých uniformách (Tanz mit Laibach) a především všudypřítomné kříže v několika provedeních. Scénu po několika písních ozvláštnily dvě copaté blondýnky, jejichž odtažitě chladný zjev by určitě potěšil někdejší stoupence árijské nadřazenosti. Děvčata se chopila paliček, kterými udávala rytmus, případně je křížila nad hlavou...

Ani zamračené blondýnky, ani věčně těkající světelná show ovšem nezabránily tomu, aby se po několika odehraných skladbách do sálu vplížila nuda a monotónnost. Od dosti početného publika, které se skládalo především z pamětníků časů největší slávy vystupujících Slovinců, by se dalo očekávat, že bude bouřlivěji reagovat alespoň na populární čísla svých oblíbenců. Semilasso však po většinu koncertu spíše připomínalo lapidárium plné solných sloupů. Nepřičetl bych to ovšem na vrub případné "ztatíkovatělosti" místního osazenstva. Za původce této fosilizace pokládám především vyčerpání uměleckého konceptu, který Laibach vyznávají, a ochabující tvůrčí invenci kapely, která vyjde najevo, jakmile porovnáme její hudební materiál z posledních deseti let s tím, co známe z dřívějška. Záliba hudebníků v totalitární symbolice a stylizaci byla zajisté pro domácí i zahraniční publikum značné působivá v době, kdy ve Slovinsku vládl komunistický režim. Nemohu se však ubránit dojmu, že zde v tomto směru došlo díky vytrvalému omílání téhož k postupnému rozmělnění a vyčpění. Laibach dnes jen těžko mohou šokovat a provokovat, jako tomu bylo v prvním desetiletí jejich kariéry. Přispívá k tomu také nevýraznost novějšího repertoáru. Jak jsem si ověřil na vlastní uši i z vyznání několika přítomných, většina písní kapely bohužel splývá v monotónní zvukovou masu bez zvláštních nápadů a překvapujících okamžiků. Proto byly nesporným vrcholem vystoupení dva přídavky, během nichž zazněly skladby, které se buď výrazněji lišily od většinového repertoáru, nebo přesně vystihovaly to, čím jsou Laibach jedineční.

První přídavek se skládal z - pro skupinu typicky zprzněného - italského slaďáku Mama Leone, který ze selankovité pohody postupně přechází v regulérní marš, a ze známé předělávky stonesovské Sympathy for the Devil. Podruhé se kapela vrátila s dvěma skladbami ze svého průlomového a dosud nepřekonaného alba Opus Dei (1987) Geburt einer Nation a Life Is Life. V momentě kdy zpěvák Milan Fras do melodie písně Queen One Vision deklamoval "Ein Fleisch, ein Blut, ein wahrer Glaube. Eine Rasse und ein Traum, ein starker Wille. Jawohl ja ja ja jawohl..." (skladba Geburt einer Nation čili Zrození národa), člověku nevyhnutelně běhal mráz po zádech. Podobně tomu bylo v případě pompézní úpravy diskotékového hitu 80. let Life Is Life. Stejně jako v některých dalších skladbách se zde totiž Laibach nejlépe podařilo naplnit své tvůrčí poslání, jímž je provokativní kritika totalitních režimů a svérázná hudební analýza rafinovaných postupů, které představitelé moci používají k ovládání mas. Posluchač má prostřednictvím hudby na vlastní kůži pocítit, jakým způsobem se formuje davová psychóza a pocity sounáležitosti s kolektivem, které v konečném důsledku vedou k jeho sebezbožštění.

Laibach se v zajímavější části své tvorby podařilo postihnout onen fascinující moment, kdy se člověk kvůli vlastní zranitelnosti a nedokonalosti ztotožňuje se "stádem" a vzdává se vlastního "já" ve prospěch nějaké vyšší pravdy či zájmu. V tomto jejich sofistikovaném varování spatřuji hlavní hudební a myšlenkový přínos kapely, jejíž letošní brněnský koncert bohužel potvrdil obavy, že se nachází daleko za svým tvůrčím zenitem.

foto: Ruda