Magma na několik způsobů

Vidět na vlastní oči legendární francouzskou skupinu Magma - průkopníky evropské rockové alternativy - bylo do těchto chvil jistě dlouholetým snem nejednoho z jejich zdejších věrných posluchačů. Alba jako Mekanik Destruktiw Kommandoh či Köhntarkösz patří do zlaté pokladnice originálního stylu, vzešlého z kombinace rocku, klasické hudby a moderního jazzu, pro něž se vžilo pojmenování zeuhl music a jež od té doby mělo celou řadu následovníků. Přestože již od poloviny sedmdesátých let Magma nedokázala překročit svůj stín a začala vlastní osobitý styl rozmělňovat do nepříliš povedených variací dříve vyřčeného, v očích svých příznivců zůstala nepřekonatelnou legendou. O jistou resuscitaci se umělecký strůjce Magmy, Christian Vander pokusil na přelomu milénia, kdy se se svojí skupinou vrátil na koncertní pódia, navíc v nebývalé formě s vydaným i nevydaným repertoárem z jejich nejtvořivějšího období. Svědčí o tom živý troj-CD-box Theusz Hamtaahk i nové studiové album K.A s nově nahranými kompozicemi z raných let sedmdesátých. Ještě větší nadšení však muselo v řadách jejich příznivců vypuknout ve chvíli, když se dozvěděli zprávu, že Magma se má objevit v Praze.

Ta do Prahy zavítala v rámci Festivalu Alternativa s projektem nazvaným opět ve svém vlastním umělém jazyce Mekanik Destruktiw Konztrukziohn, sestávajícím ze tří různě koncipovaných částí. První dvě z nich představila v sobotu večer a překvapivě ne plně obsazené prostory Divadla Archa na několik dlouhých desítek minut zalila vynikajícím zvukem a precizním výkonem, jež by jen ztěží hledal konkurenci.

V první části pod názvem Kosmik Wokehl se Magma představila v komorní podobě pěti vokalistů (včetně manželů Christiana a Stelly Vanderových), doprovázených Emmanuelem Borghim na velké piano. Jeho repetitivní hra zde plnila základ pro hlasové kreace vycházející z toho nejlepšího z repertoáru Magmy ze 70.let (především z alba Mekanik Destruktiw Kommandoh). Kvalitativně naprosto špičkový výkon všech zúčastněných podtrhla i jejich skvělá prezentace, oproštěná od jakýchkoliv uměleckých klišé a čistě podřízená výslednému tvaru.

Pakliže se v první části sobotního koncertu Vander představil jako fenomenální zpěvák, v druhém chodu večera jsme jeho obrovitou charismatickou postavu měli možnost zažít v podobě vynikajícího bubeníka. V čistě instrumentálním pásmu Perkeutehr Slakenzain byla jeho precizní, vynalézavá hra doplňována o umnou baskytaru Philippe Bussonneta, místy melodickou, jindy možná však poněkud do sebe zahleděnou sólovou kytaru Jamesa MacGawa a canterbursky zbarvené Borghiho Fender piano. Základem tohoto brilantního představení byla ústřední kompozice z alba Köhntarkösz, plná ponuré, dramatické atmosféry. V jeho druhé části však Magma ze své sevřenosti ustoupila směrem k přehlídce dobových freejazzových pasáží, v nichž se snad kromě úžasného Vandera postupně utápěli všichni tři zbývající spoluhráči.

V závěrečném přídavku se pak Vander od bicí soupravy vydal zpátky směrem k mikrofonu, aby se za doprovodu navrátivších se čtyř kolegů Magma představila jako vokálně-instrumentální těleso s absencí důraznější rytmické složky. Přídavek byl následován již jen mohutným aplausem publika ve stoje.

To v neděli si do Archy našlo cestu mnohem větší množství posluchačů. Dílem tak tomu bylo možná i díky Už jsme doma, jejichž společné vystoupení se smíšeným sborem Mikrochor pod vedením Lukáše Prchala sršelo obvyklou energií a dostalo se na nejznámější písně jako Jessica či Napůl.

Neděle se však nesla především ve znamení Magmy. Ta se na více než dvouhodinové koncertní ploše pod názvem Da Zeuhl Wortz Mekanik představila ve své klasické poloze se stejným nástrojovým obsazením jako při druhém sobotním vystoupení, rozšířena o čtyři vynikající vokalisty, jež jsme měli naopak možnost slyšet v úvodním sobotním setu. Za frenetického nadšení publika Vander a spol. přehráli materiál z novinkového alba K.A, postavený na mohutné rytmice a bohatě vrstvených vokálech. I zde však byly místy cítit stopy Vanderovy kompoziční strnulosti (vokální pasáže s náznakem méně originálních synkopických a funky postupů), jež naštěstí vzápětí vzaly za své po prvních tónech z fenomenální desky Mekanik Destruktiw Kommandoh. Přestože v závěru této mistrovské kompozice si - především Bussonnet (jež v samém závěru představil svoji baskytarovou ekvilibristiku i efektním sólem) a MacGaw - neodpustili zbytečné množství kudrlinek a předvádění svého instrumentálního umu, skupina působila jako perfektně šlapající monumentální mašina, jež stačila ještě více rozpálit obecenstvo dvěma přídavky (přičemž v případě toho prvního Magma sáhla dokonce do svého debutového dvojalba).

Magma v obou dnech přesvědčila svojí mimořádnou muzikálností i neutuchající energií a vitalitou. Něco do sebe měly všechny tři předvedené části, přesto dávám přednost její úvodní komorní vokální poloze - méně pompézní, zato neuvěřitelně konsistentní. I s vědomím, že nemalý podíl na subjektivním vnímání má zvukař - oproti bezchybnému sobotnímu zvuku byly v neděli přece jen utopené vokály, vše bylo zbytečně přebasováno a Borghiho Fender piano takřka nebylo slyšet. Jinak však skutečně zážitek, na který se nezapomíná.

foto: Kryštofotí