Novinky

Bob Dylan, 7.11., Sazka Aréna, Praha

bobdylan.jpg Přála bych si, aby tato recenze směla začínat slovy: "Dámy a pánové, zaujmete prostor, zavřete oči, protože ten, který přichází... jenomže nic takového se nestane. Klidně otevřete oči, nechte na sebe působit odtažitý prostor Arény, za chvíli stejně zjistíte, že dokonale koresponduje s tím, co se má odehrát na pódiu...

(Bude to o něco lepší než ve vašem nejhorším snu, pokud tedy vaše sny odrážejí vaše obavy a o hodně horší, pokud vaše sny odrážejí vaše touhy.)

Protože to, co spatříte, 3 minuty po 20 hodině, je poloprázdna hala. Poloprázdná ne snad proto, že by se účetní systém pořadatele, Agentury 10:15 měl tento den ocitnout v červených číslech, ale proto, že brány Arény zůstaly zavřeny až do 19 hodin a přibližně 2000 lidí v době, kdy doznívá první Maggie´s Farm, druhá (vzhledem k situaci aktuální) Tell Me That It Isn´t Truth, i třetí I´ll Be Your Baby Tonight, ještě pořád čeká na osobní prohlídku.

Co se pak týče chování pořádkových sil během koncertu - dlouhou chvíli si krátí vyváděním lidí s rukama zkříženými za zády jen proto, že si dovolili, ze vzdálenosti několika desítek metrů, vyfotit barevnou skvrnu, při pohledu na kterou ani nejzasvěcenější z dylanologů nebude nikdy moct zodpovědně prohlásit, že ví, o koho jde. Stálo by za zamyšlení, k čemu podobné represe slouží.

(Že pořádek musí být? Samozřejmě. Novinářům bylo oznámeno, že Mistr ve své Otrávenosti odvolal focení i natáčení a tak jsme všechny Nikony, Cannony, Pentaxy a Leicy protentokrát nechali doma. Avšak očekávat podobnou disciplinovanost od řadového diváka...)

Tou dobou (halou zní Lay, Lady, Lay) se mým tělem ještě šíří pocit velmi podobný spokojenosti nasycené šelmy, ne náhodou píšu tato slova, za jedno z nejpovedenějších přirovnání v hudební žurnalistice dodnes považuji: "Dylan zpívá jako starý medvěd grizzly, který nedostal dvacet let nažrat." Nutno dodat, že pořád.

Koncertní sestava doznala proti době kolem poslední desky Love and Theft (Columbia/Sony Music Bonton 2001) změn: na kytaru dnes doprovází Stu Kimball a Denny Freeman, Donnie Herron střídavě na housle a elektrickou mandolínu, za bicími spatříte George Recila. Jediný kdo zůstal ze staré, léty prověřené party je basista Tony Garnier.

It´s Alright Ma, Don´t Believe You, Man In The Long Black Coat... na šelmu uvnitř přichází nepokoj. Během Highway 61 Revisited a Moonlight úkosem prozkoumávám známé tváře ze zdejších hudebních periodik & kulturních rubrik. Někteří z nich se už ze svých pocitů ohledně muže v dlouhém černém kabátu vypsali, mě to teprve čeká. Celá léta vědomého života si říkám: "Dylan? Svatokrádež o něm psát! Dodnes se tiše obdivuji těm, kteří to dokázali. Dnes vypadají stejně bezradně jako já. Jakoby nikdo nevěděl, co Dylan po něm chce. Nechce nic. Po nikom. Ani po mně ne...

U Stuck Inside of Mobile With The Memphis Blues Again na chvíli procitnu, akustická Vision of Johanna dorazí akorát k mému sluchu a u Watching The River Flow má frustrace proroste v takový vzdor, že ve vyhrazeném sektoru mě drží jen naděje na Like a Rolling Stone, o které vnitřně vím, že stejně nepřijde. Místo ní přichází závěrečná Summer Days, máme výjimečnou možnost pohlédnout Dylanovi do tváře, když předtím celou dobu vystavuje jenom svůj vyhublý profil. Přesně podle plánu přidá Don´t Think Twice It´s All Right a All Allong The Watchtower. Když odchází, cítím se stejně, jako když v neděli nad ránem vypínám televizi ne proto, že se mi chce spát, ale že další videoklip z barového prostředí už neunesu.

EPILOG

Jsme mladí, zmatení, někteří k smrti vyděšení, toužíme přežít, a proto se zcela logicky obracíme k tomu, co přežilo z let minulých - k hudbě a poesii.

Kolik vás zbylo, ptám se, posledních z velké tradice?
Tvář nastavuji k západu.
Jeden jediný.
Dylan.
Všichni ostatní odešli, tak jak jim předpověděl kdysi Ginsberg v Kvílení....

A teď i on. Způsobem, který volí jen ten, jenž nemá co ztratit. Vůbec nedal pocítit, že jsme jakkoliv spříznění. Na druhé straně, Dylan se o podobnou věc - zmírnit pocit osamění - pokusil snad naposledy v roce 1963. Ale možná i tady se pletu - on přece vždy vše nechával na písni, jakoby tím, že ji napsal, už učinil dost - jak pro hudbu, tak pro poesii, tak pro svůj lid. Nestaral se o výsledek, nesdílel jako osoba.

Co to je, co ho nutí nestarat se o výsledek, nesdílet jako osoba. Být kde je a ne tam kam se žene čas... Co ten smutek? Následek rezignace? Nebo jen trpkost vědomí (tak důkladného) o nemožnosti cokoliv změnit? Je právě toto důvodem Nikdy Nekončícího Turné?

Bylo by jednodušší, kdyby porušil bezmála 25-letou tradici neposkytování rozhovorů, promluvil a jednou provždy udělal průtrž marným bezvýchodným interpretacím, jaké se tady i já zrovna dopouštím.

Zkrátka, 7. listopad nebyl dobrým dnem na umírání.

anticoro