Hudební vzdělání nemám žádné, do hudebky jsem nikdy nechodil. Všechny nástroje se ke mně dostaly víceméně náhodou. Vždycky jsem je od někoho dostal. Když se například klarinetista Otcových dětí Bohouš Bulíř přestal věnovat muzice, tak mi odkázal svůj klarinet. Říkal jsem si, že by byla škoda, aby jen tak ležel v koutě a začal jsem na něj vyluzovat různé tóny. Já totiž hraju jenom čistě účelově. Zahrát něco podle not nedokážu. Harmoniku mi dala kolegyně z bývalé práce. Jenom kytaru jsem si nedávno koupil sám, protože jsem tu předchozí, taky darovanou, věnoval Vlastu Třešňákovi. Teď nejvíc hraju na harmonium, které jsem dostal od Michala Horáčka.

Stehla: Hrdiny vašich písní jsou obvykle lidé z okraje společnosti či vykořenění jedinci zmítaní životem. V čem spočívá tvá fascinace osudy takových lidí?

No, já nevím čím to je, ale když jsme si jako malí hráli na kovboje a indiány, tak všichni chtěli být kovbojové a já byl indián. Od té doby mě to zkrátka nějak táhne na stranu utlačovaných a ponižovaných. Všímám si jejich osudů, které se mě osobně dotýkají, jelikož jsem se sám mnohokrát ocitl v těžké životní a sociální situaci. Některé potíže jsem si prožil na vlastní kůži, s jinými se skoro denně setkávám jako pozorovatel. Bydlím totiž kousek od hlavního nádraží.

Ruda: Takže jsou tvé texty často podpořeny osobní zkušeností?

Je to tak. Buď se jedná o zašifrované příběhy z mého života, nebo o příběhy, jejichž hrdiny jsou reálné postavy - lidé, které jsem poznal. Tak je tomu kupříkladu v případě naší písně o paní, které udělali řízky z jejího pejska. Chodil jsem občas na Výtoň, kde měli stánek dva bezdomovci, pán a paní, kteří prodávali lahváče rybářům a podobným lidem jako byli oni sami. Jednou jsem tam takhle seděl, když přišla uplakaná starší paní, pila jeden panák za druhým a skutečně mi vyprávěla o tom, jak jí ten její starej mizera prodal v hospodě pejska, aby měl na chlast. Tenhle příběh má však skvělou pointu. Asi před čtrnácti dny jsem tu samou paní potkal v hospodě v Karlíně. Vypadala hrozně šťastně a vedle ní stál velikánský, huňatý pes.

Stehla: Jsi výhradním autorem textů Trabandu?

Jednu písničku pro nás napsal Venca Koubek, když s námi občas hraje, doprovázíme ho ještě v dalších třech čtyřech věcech. Když s námi hostuje herec a saxofonista Vláďa Javorský, tak zpívá několik písniček na texty z díla Franze Werfela, které byly součástí představení, k němuž jsme dělali hudbu.

Stehla: O jaké představení se jednalo?

V letech 2000-2002 jsme se podíleli na dvou představeních česko-francouzského divadla Na voru, působícího v Praze. Jednalo se o koláž z textů pražských meziválečných spisovatelů Poláčka, Rilka, Meyrinka, Werfela aj. (představení Konec světa v salonu Gogo - pozn. Stehla) a o zhudebněné dopisy a básně surrealistického básníka Roberta Desnose (představení Miluji vlaky, nejspíš proto, že jsou rychlejší než pohřby - pozn. Stehla).

Stehla: Jak vzniká vaše hudba? Podílí se na jejím skládání celá kapela?

Já přináším hrubou materii, to co si doma brnkám na kytaru. Aranže a všechno ostatní je kolektivní práce.

Stehla: Žádný jiný člen kapely své nápady na zkoušky nenosí?

Bohužel ne. Mně někdy docházejí nápady, potřebujeme nový repertoár, ale vlastní písničky občas nosí jenom trumpetistka Jana. V průměru jednu píseň na každé album.

Stehla: Někteří fanoušci Trabandu o tobě vědí, že jsi na přelomu 80. a 90. let působil ve skupině Otcovy děti. Jednalo se o tvou první kapelu? Hrál jsi někde předtím nebo v době mezi rozpadem Otcových dětí (1993) a vznikem Trabandu (1995)?

Otcovy děti byly mojí první důležitou kapelou. Před tím jsem hrál většinou sám nebo jednorázově s náhodnými spoluhráči. S houslistou Otcových dětí jsme po rozpadu kapely založili projekt Naholou 25, k jehož názvu nás inspirovaly tehdy populární kapely typu Level 42 či Stars on 45. Hráli jsme takový staropražsko-irsko-židovský šraml. Dá se říct, že se typově jednalo o jakýsi zárodek Trabandu z období alba Kolotoč či kapely Pláčekočka, kde dnes hrají ostatní členové Naholou.

Stehla: Před dvěma lety jsi společně s textařem Michalem Horáčkem vydal desku Tak to chodí. Jak se na výsledek vaší spolupráce díváš z dnešní perspektivy?

Na každé desce si s odstupem času všímám toho, co by se bylo mohlo udělat jinak. V tomto konkrétním případě si myslím, že album mohlo být živelnější. Když dnes poslouchám tehdejší demosnímky, tak se mi zdají mnohem živější než konečný studiový výsledek naší práce. V každém případě jsem moc rád, že ta deska vznikla. Práce na ní pro mě byla velice zajímavou zkušeností a zároveň poučením, čeho se v budoucnu vyvarovat. Abych však nebyl špatně pochopen - kdyby mi dnes Michal Horáček nabídl spolupráci na druhé desce, tak bych ji přijal, poněvadž ho považuju za skvělého textaře.

Stehla: Myslíš si, že by Michal Horáček a vydavatelství přistoupili na to, aby deska byla živelnější?

V tom nebyl problém. Spíš šlo o to, že se na albu podílel také Honza Spálený, který je zvyklý dělat muziku trošičku "modelářským" způsobem. Na rozdíl od nás, kteří k hudbě přistupujeme hodně "hospodsky", Honza se zabývá každým detailem, díky čemuž se vytrácí možnost zahrát něco s případnými chybami, ale zato "od podlahy".

pokračování zítra...

navštivte:
www.traband.net

foto: Ruda, Kryštofotí