Díky nevalnému zájmu posluchačů o vystoupení ex-stounovské legendy byli pořadatelé nuceni celou akci narychlo přesunout z velké Lucerny do Divadla Archa a koncertu to jenom prospělo: prostor se příjemně zaplnil a atmosféra byla nakonec skvělá. V roli domácí předkapely jej otevřeli "The Matadors Memory", které jsem si nedopatřením nechal ujít, ale upřímně, ani mě to nijak zvlášť nemrzelo. Chvíli po deváté se na pódiu objevil první z "kingů" - sám Bill Wyman, vypadající jako by si zrovna odskočil z domova důchodců a cestou se potkal s baskytarou. Klidně postával na pódiu a postupně zval a za hlasitého ryku nažhaveného publika představoval přicházející členy svého super-bandu. Show začala.

Wyman ležérně postával v centu jeviště a na basu hrál s minimálnímy pohyby, jakoby nic, zkušeně a trochu nezúčastněně, prostě jen stál a hrál, zatímco vedle něj běsnil countryman Albert Lee a bluesový bard Andy Fairweather Low. Byl to vlastně jejich koncert a také dalších členů bandu, hrajících neméně důležitou roli. S charismatickou černošskou zpěvačkou Beverley Skeete se u mikrofonu občas vystřídal energický elegán taktéž černé pleti Eddie Floyd, který na pódiu doslova řádil. Zpívali ostatně téměř všichni muzikanti, různě se střídající v sólových výstupech a hned zas společně tvořící hutný vokál.

Chutnou směsici blues, country a soulu kapela servírovala s naprostou suverenitou drivem a během večera zaznělo mnohé z osvědčené žánrové klasiky. Wymanova parta vsadila například na Mystery Train, Soul Mas, Mulesinner Blues, nesmrtelnou Hit The Roar Jack zpíval už společně s Beverley celý sál. Koncert však měl hned několik poloh, od těch rockovějších až po čistě bluesové a soulové fláky, a to mu přidalo na zajímavosti. Zatímco se však jednotliví členové kapely předváděli v plné síle, hlavní hvězda večera se k vystoupení až do samého konce stavěla dost nezúčastněně, v kontrastu například k oběma dechařům, Nicku Paynovi a Franku Meadovi, kteří kromě perfektní hry předváděli i lehce komické pokusy o choreografii.

Až mi bude padesát, určitě akce tohoto typu docením, takhle však přiznávám, že mě na zadek neposadila. Jen pár "vysloužilých" profíků hrálo svoje oblíbené pecky a hrálo je skvěle. Rozhodně jsem ale rád viděl tuhle partu složenou ze slavných bandů (Claptona, Moora, Rolling Stones), už proto, že pochybuju, že ještě někdy přijedou...