Pozor na zlomyslnou Martinu, uteče

Z albového debutu písničkářky Martiny Trchové mám příjemný pocit. Je to debut výrazné osobnosti, dámy s kytarou která má co říct. Producentsky si to ohlídal Zdeněk Vřešťál, třetina až čtvrtina Nerezu. Přizval hostů když ne armádu, tak jistě rotu a upekli dobrotu. Jen kdyby v několika písničkách nesklouzla do klasického folkového klišé včetně adekvátního (mě, přiznám, nemilé afektovaného folkového hlasu). Něco prostě Zdendovi uteklo, anebo to tam nechal, aby perličky vůkol vynikly. A schválně - ve které písni ona zpívá o prdelkách?

Z alba si zapamatujete Martinu i lidi okolo. Zpěvu poslouží, ale jen málokde ho přebíjejí svou jistotou, zkušeností, samozřejmostí. Písničkářka ovšem možná na ženskou-autorku (na můj vkus) až podezřele málo trpí. Spíš nechává trpět ty ostatní, hlavně chlapy. Ještě v Tamtamech hraje Martina s muži-posluchači trochu nefér šachy. Zato titulní písnička je milá díky až plíhalovským rýmkům a nedbale kainarovsky bluesové poetice. Karel z Moravy se vybaví i při poslechu Malé samby o srdci (hudba a text akustický kytarista alba Jan-Matěj Rak) a Návratu ztraceného syna (Martiny práce). Slušné, a lahůdka je Odnikudnikam - Francie s vůní reggae, harmonikou Mária Biháriho (exKoa) a šmrncem Zuzany Navarové. Být takové celé CD, je dokonalé - byť ve stopách Jí.

"Snažila jsem se mít na desce spoustu žánrů, aby si mě posluchač nemohl stylově zařadit," prozradila MT na čé té dvojce. Ovšemže se snažila. A tak jsou Tamtamy regulérní bigbít a Křížem krážem zase valčíček s výčitkou "Tváříš se hochu trochu, jako když ti v lochu držej´ místo". S flétnou Karoliny Skalníkové si přitom pěkně notuje, i s hlasem jejím. Podobně zlomyslně, skoro jako patří ti to - ty důro, vyznívá i konstatování "A dívka se znamením Panny, se záludně usmívá, když před pátou ranní, ulehá v jinačím znamení..." Nebo je to spíš tiché spiklenectví?

Na zlomyslnosti JI vůbec užije. Nejprve v Indiánské v rytmu tamtamů slibuje "Do minuty prominu ti, všechny hříchy času minulého, to co mi nedáš dneska večer, si vezmu časně k ránu", aby chvíli na to sice přiznala "Chci tě hbitě v tomhle bytě, budu sladká jako marmeláda," ale hned dodala "A pak ti řeknu kluku: Mám tě ráda jako kamaráda." Nepřehánějí to holky s kytarou s tou emancipací - nemělo by to být obráceně? Takže bacha na tu Trchovou, kluci - páni - tatíci. Oblbne vás písničkama, a utopí na lžíci.

Jó, ty styly. Náladové bluesové číslo Bostonský ledový čaj ve čtvrtek o páté ráno, kde zas ten Bihári (tentokrát až jazzově) garmóškou kouzlí, bych si zrovna tak uměl představit od Radůzy.

"Asi to k folku tíhne. Je to hudba, která nikoho neurazí a dá se poslouchat kdykoli. Mám pocit, že ty ženský mají potřebu se v tom folku vyjadřovat k věcem, který mužský neviděj," hájí Karolina Skalníková svou koncertní spoluhráčku. Snaží se tak možná obhájit bolestínskou písničku Návrat ztraceného syna, kde se zpěvačka jen s kytarou uzavřela do škatule F.O.L.K., a se Zrnkem písku v hodinách nebo v Čerstvě natřeno z ní ne a ne vylézt. Tu nostalgii jí moc nevěřím, ve které že jsme roce? Snad ne v Lochotíně léta páně 1982? Oč lepší je rozverná Vzpoura, než volání o pomoc Proboha tě prosím. A to jsem si výš stěžoval, že málo trpí! Nicméně ty violy (Vít Sázavský aby na desce Zdeňkem Vřešťálem chyběl...) a kontrabas (Fr. Raba) z písničky stejně dělají zážitek. Tak jako saxík Borise Kubíčka a akordeon piráta Mária z Chvilkového šansonu. Nádherná píseň, ta atmosféra.

Booklety Indies odfláknou málokdy (vlastně si na žádný takový právě nevzpomínám), ani tenhle není výjimkou. Plusem může být, že si ho písničkářka-výtvarnice dělala sama, ale co - k mizerné desce by to byl protimluv.

75%

navštivte:
www.trchova.cz/

poslechněte si:
www.indiesrec.cz/Album.asp?ID=282