Novinky

Hodokvas 2005, Pezinok, sobota 20. srpna

hodokvas.jpg Poslední den festivalu už slunce nekompromisně pražilo, a to od samého rána. Málokterý stan má klimatizaci a odzvučené stěny, takže se vstávalo pěkně zavčas: část stanového městečka se odebrala k potoku, jiná se jala provozovat aktivní zevling do areálu. Hlavní stage otevírala v jedenáct, hudební styly se míchaly o dost brutálněji než oba předchozí dny dohromady. Trochu vyčníval funk, některé kapely oprášily páteční ska (britské The Selecter jsem si ale nechala ujít, stejně jako francouzské La Ruda), občas se zjevila i nějaká kytarovka. Všechno bylo alespoň trochu líznuté elektronikou a rozhodně bylo z čeho vybírat a co objevovat.

První kapela, slovenští Vyjebaní melancholici nakonec nevystoupili, ale program pružně navázal na německé Flow. Užuž to vypadalo jako regulérní kopírka nějakého britpopu nebo grunge (v což jsem v koutku duše doufala), ale nakonec naladili španělku a k bicím přidali ještě bonga a ve finiši většina skladeb zněla jako mix One od U2 a No Women No Cry.

Lavagance sami sebe popisují jako futuretro cinematic hippie sound: šest muzikantů obsluhuje kromě klasických nástrojů taky dvoje klávesy a bonga, bubeník se navíc dost aktivně zapojoval do zpěvu. Některé jejich skladby byly trochu kovbojské skorocountry, ale z těch slovenských kapel, které na Hodokvase hrály v takový nekřesťanský čas, určitě patří k těm lepším. Zároveň i doporučím jejich vyvedené webové stránky na adrese www.lavagance.com a poznamenám, že je určitě uslyšíte v novém Vachlerově filmu Doblba.

Jedna z nejúchylnějších kapel hlavního pódia byli bezpochyby polští Mitch & Mitch. Už zvuková zkouška byla dost zajímavá, když zkoušeli zpěv s až téměř montypythonovskou dikcí: "Lick my balls, lick my baaaalls, lick my baaaalls!!" Jako skoro neznámou kapelu sledovalo jejich gig tak na padesát lidí, což je možná trochu škoda. Jejich styl bych popsala jako šílený mix Screamin' Jay Hawkinse a Primus; pokud jim zrovna jde rozumět, zpívají anglicky (You Hit Me And I Hit You Back) a mají potenciál zapojit do zpěvu taky lidi (Oh Yeah). V kombinaci s příšerným horkem a kropícím hasičským autem ale jeden z nejzábavnějších okamžiků celého víkendu.

"Nejpopulárnější kapelou na Slovensku, kterou nikdo nezná", byli na druhé stagi v podvečer Karpatské chrbáty. Taky trochu ujetá, leč poslouchatelná skvadra v čele s frontmanem Braňo Jobusem v saku, žlutých trenýrkých a v ruce s cedníkem. Ani ostatní muzikanti nedělali lehce pošahané imagi ostudu, nutno dodat, že ne na úkor kvality koncertu. Už úvodní Keď som pásol madrace měla slušnou výpovědní hodnotu o celkové tvorbě, stejně jako Skočil som na mínu nebo Had nemá vlasy. Z posledního alba se objevila Krstný tato, ke kterému si kapela pozvala jako hosta frontmana punk'n'rollové Slobodnej Európy Whiskyho, ale jinak byl celý set složený spíš ze starších věcí, bigbítu s undergroundovým nádechem, připomínající asi nejvíce Pražský výběr. Na konci dostala kapela pár minut na přídavek, které Braňo z velké části prožvanil, čehož vzápětí litoval: "...veď to je dlhá pesnička ako hovado!" Rozhodli se zopakovat úvodní Madraci a s publikem se tímto rozloučili. Karpatské chrbáty patří (spolu s například Chórem Vážskych muzikantov - vystoupili už ve čtvrtek na třetím pódiu) ke kapelám sympatizujícím s projektem Hnutie za pokojnejších stánkarov, vytvořeném právě u příležitosti festivalu Hodokvas. Doporučuji webové stránky na www.hzps.sk.

hodokvas.jpg Maďarská elektro/beatová formace Neo na sebe upozornila už dříve soundtrackem k filmu Kontroll (u nás pod názvem Revizoři), na festivalu byla avizována jako "to nejlepší, co Maďarská hudební scéna nabízí". Podotkla bych, že tento popis kapele ve finále uškodil, skrze jejich národní příslušnost přišli o nejednoho posluchače - a věřte, že bych nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla/neslyšela. Těm, co místo toho seděli u piva, dobře tak, byla to výborná show a pro mě osobně další objev léta.
Na první a kterýkoliv další pohled jsou Neo jasný Moimir Papalescu and the Nihilist, jen v bleděmodrém (nebo tmavěmodrém; podle toho, co si myslíte, že to znamená). Oficiálně čtyřčlenný band, ale vizuální imprese je téměř stejná. Maďarský Moimir má sice vlasy, maďarská Sonja je černovláska a Hank trochu větší sportovec, ale jinak rozdíly abyste si vymýšleli. Je pravda, že tam, kde Nihilisti inklinují k retru, je u Nea spíš futuro (tak trošku Primal Scream) - a krom toho jsou o moc lepší. Některé skladby jsou téměř instrumentální (Persuaders), jiné anglicky vyzpívané (C'mon It's Time) nebo podbarvené nějakým efektem (Diskhead) a kromě starších věcí Neo ověřují aktuální nové věci (Scorn Me), ve kterých dostává víc prostoru zpěvačka. Kromě elektroniky zapojili taky španělku a foukací harmoniku, zajímavé experimenty doplňovalo plátno klasického typu 'animátor na tripu'. Rozloučili se s Over Space And Time Again a v tu chvíli jsem si říkala, že mi už nějaký sobotní headliner může být ukradený.

Madrid de los Austrias, rakouská mnohočlenná banda s bubenicí a sympatickou frontmankou, mě svým spojením elektroniky a španělských rytmů moc nenadchla. Přesunula jsem se na hlavní pódium, kde hlavním hvězdách předskakovali Monkey Business a abych řekla pravdu, moc rozdílů s Brand New Heavies jsem nenašla. Výrazné funky/groove, oboje za podpory jasných pronikavých ženských vokálů. Ne že bych byla zklamaná, jenom trochu 'far gone', jak říkají Amíci.

Do stanu už jsem se té noci nevracela, odjížděla jsem ještě před svítáním: zničená, černá (sobotní slunce dalo mojí přezdívce vpravdě nový rozměr), ale spokojená. Sunshine zahráli Film, na Slovensku jsem ten den měla svátek a za sebou jeden z dost možná nejlepších festivalových zážitků letošního léta. Geronimo odpustí.

fotky: www.rave.cz, Zuzanka