Novinky

Hodokvas 2005, Pezinok, čtvrtek 18. srpna

hodokvas.jpg Šestý ročník multikulturního letního open-airu a jedna z největších festivalových událostí na Slovensku proběhla v Pezinku. Hodokvas i letos trval tři dny, představilo se na něm přes šedesát kapel na třech pódiích, ve čtyřech dance arénách (Tech&Prog Stage, Drum'n'bass Stage, Café del Fun a Reggae Nonstop Dancehall) na čtyřicet DJs a program doplňovali další umělci v literárních, divadelních a výtvarných stanech.

Od začátku týdne organizátorům vytrvale pršelo, takže uchránit pětadvacet hektarů louky od téměř jisté deformace bylo nemožné. A i když ve dnech konání bylo počasí vzorné festivalové (v sobotu už dosahovalo hodnot 'vedro k zalknutí'), popisu některých částí arálu by nejlépe a doslova odpovídal pojem 'suchá plovoucí podlaha' - opravdu originální turistický zážitek. Naštěstí bylo všechno takzvaně po ruce, a pokud jste se zaměřovali výhradně na hudební produkci, ztráty nebyly moc velké.

Hudební program byl nenásilně žánrově časově rozdělen a první den na hlavní stagi patřil punku. Jasnou hvězdou byla německá legenda Die Toten Hosen: první festivalový skalp a když pominu pár vrásek ve tváři frontmana Campina, určitě taky cenný. Všem z kapely už táhne na pátý křížek, takže celá show byla sice kvalitní, ale 'steady' a bez výraznějších excesů, narozdíl od dalších účinkujících (všichni přítomní důvěryhorní pankáči, pogující už na odpolední Visací zámek, Konflikt a Zónu A, mohli být trošku zklamaní). Na rozjezd DTH zvolili předělávku od Ramones Blitzkrieg Bop a refrén "Hey ho, let's go!!" dokázal dav rychle naladit. A aby nevychladl, čas od času přihodili ještě další covery: vrchol populismu Song 2 anebo naopak evidentní srdcovou záležitost, Hang on Sloopy od The McCoys. Nezapadly ani vlastní hity, největší aplaus sklidily Hier kommt Alex nebo Zehn Kleine Jägermeister. Už dlouho jsem na koncertě neviděla transparenty - fanoušci s sebou přinesli vlajky a v jednom z highlightů koncertu dokonce zapálili červené světlice. Moc pěkný efekt, snad to nebyl zaplacený support (nevěř nikomu nad třicet). Protože se line-up celkem přísně dodržoval, čtyřskladbový přídavek byla vlastně regulérní součást koncertu, i kdyby se dav rozprchl. Should I Stay Or Should I Go? měla podobný efekt jako Blur v polovině, takže se nikdo nerozprchl a Němci si vychutnali jeden z nejdelších potlesků celého festivalu.

hodokvas.jpg Je ale pravda, že silného soupeře měli ve skandinávských Clawfinger. Na poslední chvíli potvrzená formace, pohybující se na pomezí metalu, hardcoru a rapu, sice úplně žánrově nezapadala, ale fanoušků si našla zdaleka nejvíc (i když měli míň vlajek). Frontman Zak Tell byl jedním z mnoha, kteří nahlas a s nevolí komentovali prostor mezi zábranami a vzdálenost od lidí (mohlo to být tak tři metry a před odposlechy další dva), navíc vybíravým způsobem: "What the fuck is that? Fuck that shite!" a zároveň jako jedni z mála svým slovům dostáli. Při Catch Me Zak dokonce hodil šipku mezi lidi. Ultimátní výpověď o tom, že nejen publikum se při koncertě baví (trojité axely vlasatého kytaristy ani nezmiňuju).

Z prvního alba zaznělo skladeb (nej)víc, kromě Warfair třeba hitík Nigga, téměř ke každé i nějaký komentář. Naživo dost zabíraly písně z poslední desky: Bitch, Zeros & Heroes a hlavně Power Money Glory s úderným refrénem. Největší hity přišly až s přídavkem, při poslední nechali publikum odezpívat dětské "When I grow up there will be a day when everybody has to do what I say..." a nejznámější skladbou tak zpečetili vynikající koncert, který nejeden návštěvník bude ještě dlouho cítit v nohách.

Avizovaní Madsox si svůj set vyměnili s punjunkies G.B.H. Klasický britský oldschool - už jsem letos viděla docela dost vyžilých pankáčů, ale tihle mě teda překvapili. Stálo mi za to zjistit i ročník frontmana Colina Abrahalla (1961), protože samozřejmost, s jakou lezl na ocelovou konstrukci (až nahoru k reflektorům) byla opravdu neuvěřitelná. Se zpívajícím a mávajícím chlapíkem se dá srovnat snad jen pohled na zatajené dechy a vykulené oči přítomných - ona šňůra od mikrofonu asi není úplně ideální jistící lano. I jinak G.B.H. dostáli své pověsti (nebo cejchu) punkové kapely, padly nějaké průpovídky na amerického prezidenta a papeže a alespoň jeden velký hit/odrhovačka, v jejich případě třeba City Baby Attacked By Rats. Frontman mezi seskoky z pódia zmínil taky výročí Elvisovy smrti (16. srpna 1977), a omluvil se, že od úterý asi ještě úplně nevystřízlivěl. Myslím, že pokud ho v jednu v noci někdo vnímal, určitě mu to odpustil.

hodokvas.jpg Finále hlavního pódia patřilo slovenské recesistické formaci Karpina. Jejich tvorbu sami rozdělují na "vlastnú" a "nie až tak vlastnú" a své vystoupení začali vykrádačkou Rammsteinů, jenom si Ameriku přetextovali na Prievidzu. K tomu na plátně promítali těžko rozebíratelné výjevy (jak můžu vědět, že to někdo nečte před dvaadvacátou hodinou) a parodické plakáty všeho druhu. Vlastní tvorba se taky s ničím moc nemaže, buď s nadsázkou něco komentuje (Slovenský národ, Paľo László), nebo zpívají o náhodných tématech (Berta, Neplačte, pani Nováková). Měla jsem dojem, že Slováci to asi chápou jinak, o čemž mimochodem svědčí i houf fanoušků, který na antiprotestsongy nadšeně reagoval zpěvem a tancem. Naprosto do kolen mě ovšem dostal okamžik, kdy frontman přišel převlečený v maskáčích a tílku, v ruce s vařechou a na hlavě s kuchařskou čepicí, a pronesl: "...všeci na teba zabúdli, len já som nezabúdol. Ak nás poslúchaš - a ja myslím, že poslúcháš - ďákujem ti. Karle. Grile." A odezpíval Krylovu klasiku s úplně pitomým vlastním textem, ale Landovou dikcí tak věrnou, že by to býval nezvládl ani sám Dan. Nakonec jsem tedy zůstala - tak jako tak to byla poslední vystupující kapela a i když shánět empétrojku mě ani na okamžik nenapadlo, některá živá vystoupení mají svoje kouzlo. Navzdory tomu, jaké jsou Karpina lopaty. Pro dokreslení celé popsané události a pro zájemce doporučuji proserfovat web na stránkách www.karpina.sk - jen si dobře rozmyslete, jestli jste zájemci.

Fakt, že jsem se zdržovala téměř výhradně v blízkosti hlavního pódia, neznamená, že se jinde neděly zajímavé věci. Druhá stage například hostila domácí hrdiny Horkýže Slíže, tamtéž se představily i české zjevy elektronické scény Khoiba, Ohm Square a Moimir Papalescu and the Nihilists. Kolem desáté jsem si vyhradila trochu víc času na zahraniční hvězdu -klenot worldmusic- z Francie, chlapíka jménem Rachid Taha, v současné době s imagí Saladina líznutého šviháctvím mladého Omara Sharifa. Sedmičlenná kapela byla v pravém slova smyslu pozadím k charismatickému vokalistovi, který se pro tuto příležitost naučil sympaticky slovensky (zejména "Som nadržaný!!" a pohyby boků do rytmu byla dost efektní podívaná) a neměl nejmenší problém s navázáním kontaktu s lidma pod pódiem. V krátkém závěrečném úseku, co jsem se bavila jeho show, byl set laděný do etna a orientálních rytmů v jedné z arabsky zpívaných písní. Rachid Taha se přesouval na Trutnov (přátelská výměna mimochodem proběhla u vícero interpretů) a pokud jste ho jako příznivci worldmusic propásli, budete se určitě smažit v pekle.

První festivalová noc bývá vždycky mladá a ze stanu Café del Fun se ozýval Kool and the Gang - nakonec se ukázalo, že aktuální DJ má vkus, tak jsem zůstala až do svítání. První den festivalu byl pryč a vypadalo to na dobrý start. Oficiální čísla mluví o dvanácti tisících návštěvníků jen za tento den. Nemůžu to sice potvrdit, ale těžko se to vyvrací; takže jediné ověřené číslo je šest - tolik lidí bylo v Reggae stanu (jediná atrakce nonstop) při východu slunce. Trochu mě bolely nohy a to ještě nebyl ani víkend...

fotky: www.rave.cz, Zuzanka