Hrachovka 2005, 29. - 30.7., den druhý: sobota

Hudební produkce začala kolem druhé odpolední, hlavní stage ožila pop-punkovou kapelou Clou, kteří dorazili místo slovenských Gladiátor. Ani nesnesitelné vedro nebránilo nadšencům, aby kapelu za její výkon ocenili skákáním v kotlíku a potleskem, i když po pátém akordu byste pátrali marně. Ale energie měli borci na rozdávání, což se o každém interpretovi na festivalu říct nedá. Třeba Filip M., na které jsem pouze nepatrně ukročila na vedlejší stage. Kapela sekupená kolem zpěvačky Jitky Andráškové hraje docela sympatický pop, ale nějak mě to né a né sebrat. Podobně neutrální pocit jsem zažívala u následující kapely November 2nd. Fajn kytarovky, ale v dané chvíli ideální spíš jako pozadí k jakýmkoli jiným činnostem. "Počkééj, tady bude za chvíli 100°C!!" zaslechla jsem rozhovor a hned jsem si řekla, že nebude daleko od pravdy ten hoch.

Ale plán byl jiný a obsahoval témeř výhradně projekce na malých scénách. Kolem čtvrté začínali Pop-Porn, pětičlenná hc/numetalová parta z Havlíčkova Brodu a všechna čest, jak si s vedrem i lidmi dokázali poradit. A ještě si to užít zároveň s nimi. Podobnou atmosféru rozdýchávali i pražští Underside (show ve stylu: najděte deset rozdílů). Je pravda, že se nedá mluvit o bůhvíjaké originalitě, ale to bude zřejmě to poslední, co nadšený skákající dav zajímalo.

V detailech se nepatrně lišily další, t.č. Semtex stage hostující kapely. První byla kapela Glayzy, svižná hc/rocková banda z Bohumína, kde nepřehlédnete, ale především nepřeslechnete ženské obsazení. A v případě mezičasů mezi skladbama (včetně polských nebo slovenských) taky jedinečný ostravský přízvuk. Jejich cover Sweet Dreams se víc podobal tomu od Marilyna Mansona než původní verzi.
Poslední skvadrou tohoto ražení byli kolem jedné v noci českobudějovičtí Sin-Dick-8, kteří nejenže dokázali dostat do pohybu lidi, co už to chtěli zabalit, ale ještě v průběhu setu nalákali desítku dalších. Vokály si dávali dva frotmmanové napůl a když jeden z nich řekl: "A teď vás chci všechny vidět nahoře!", kupodivu to fungovalo. Kdo trávil většinu času na jedné z alternativních malých scén, určitě se nenudil.

Někde mezi vyřvanýma setama divočejších kapel se schovávali i Lus3, kteří sice neměli potenciál na rozdovádění fanoušků (jednak horkem - hráli kolem páté, jednak žánrovým zaměřením - je to spíš umírněný poprock), ale můžu zodpovědně prohlásit, že z těch jejich vystoupení, co jsem letos viděla (a že jsem jich už viděla) bylo tohle z nejlepších. Už dřív se my vryla do paměti jedna z nových písní Café Laté - tak to můžete brát třeba jako doporučení.

Na hlavní stage jsem se přišla podívat na jesenické Priessnitz, tomu jsem jednoduše nedokázala odolat, i když bylo jasné, že mě nic nového nečeká. Jaromír Švejdík se hned zpočátku jal vysvětlit, proč má šlajfku, a učinil politické prohlášení na podporu účastníků CzechTeku: "Proti všem těžkooděncům!" I jinak byla komunikace s lidma o jeden level lepší, než co se Priessnitz dají zažít: nechali je zpívat celé refrény z Jeremiáše a Drahé. A loučili se staršími Sny - to se podle všeho fanouškům zamlouvá.

Na druhé vzdálené malé scéně působili brněnští Asyl Akt jako oáza klidu. Sice jsem očekávala za mikrofonem vokalistku Petru, ale většinu písní odezpívala violoncellistka Dorota. Až na několik výjimek (Vůně) pocházelo vše a aktuálního alba Houpačka, včetně osobní divoké karty Čas (všimla jsem si smutné skutečnosti, že ty nejlepší skladby jsou v mnoha případech zároveň těmi nejkratšími).
Na vystoupení Banana jsem si jen krátce přišla ověřit, nakolik kapela slevila ze svojí image - věřím, že latex v tom horku a jehlové podpadky v dřevěné podlaze nebudou úplně to pravé. Měla jsem pravdu, ale alespoň typická křiklavá červená barva zůstala zachována. Jejich vystoupení jsem si ale nechala ujít, bohužel hráli proti zmíněným Priessnitz.

Essko stage na své hlavní hvězdy čekala. Chvilku před desátou jimi nepochybně byli Psí Vojáci, kteří minulý rok oslavili 25 let své existence a moc bych za to nedala, kdyby zažili jedno z nejhorších nazvučení za svou kariéru. Filip Topol se hned zpočátku omluvil s tím, že je to pianista, a klávesy, na které měl hrát, přirovnal k instantní kávě. A později ještě doplnil, že ten zvuk je něco mezi cirkulárkou a harfou. Někteří ortodoxní fanoušci si dokonce šli stěžovat za zvukařem. Chce se mi spát prostě nezněla úplně košer, ale když došlo na Žiletky, byla většina posluchačů smířená.

Filipa Topola jsem opouštěla a ještě stihla něco z vystoupení headlinerů druhého dne Support Lesbiens. Byla to In Da Yard, která dostala stovky rukou nahoru, po ní ještě She Lives In Man z posledního alba a jedna ze starších věcí desky Regeneration. Podle počtu a nadšení lidí (moc kapel ve skutečnosti nedonutili přidat písničku navíc) to byl objektivně vzato nejlepší koncert dne.

Už jsme doma byli po Dog Soldiers hlavní hvězdou vedlejší stage. Ságo jim už nějaký ten pátek nahradily kytary, skladba Strach fungovala jako dokonalý spouštěcí mechanismus a po většinu času poklidná scéna zažívala něco jako explozi. Ke konci dokonce zazněla i Hollywood, dost možná nejznámější píseň (zřejmě i díky Konflíkářům).
Noc už nebyla tak mladá (jako ve stejný čas v pátek), takže hlavní stage nepatrně ztratily svůj glamour. Olomoucké funky Loco Poco kolem půl druhé sice rozjeli pohodovou show, frontmanka i její dredatý kolega si kontaktem s publikem celkem jednoznačně razili cestu, ale týkalo se to především pár desítek fanoušků bezprostředně pod pódiem. Popravdě řečeno se mi neustále vtírala myšlenka (a bylo to zřejmě podobností Mary a Dr. Zhora - tedy vlasama), že si ten set mohli vyměnit ku prospěchu obou kapel s Elektrick Manny.
Z povzdálí jsem sledovala i set nu-popové, crosscratchové (vlastní zařazení) kapely Hraczki. I tady se našla nějaká ta desítka, co jim za zábranami provovávali spokojenost, ale ono to snad ani nebylo třeba, protože Hraczki se evidentně bavili sami sebou. V jednu chvíli nastoupili její členové s maskou prasete a lepenkovými obrázky Paroubkovy hlavy v nadživotní velikosti. Jedním slovem: komedie.

Po hračkách byla kolem čtvrté přichystána poslední kapela, Marmeládoví sráči. Užuž jsem byla na odchodu, ale jejich první věc mě trochu zarazila: sakra tohle znám. To je Brain of JFK od Pearl Jam. Sebrala jsem poslední zbytky života, obula tenisky a šla jsem si ten netradiční revival užít. Frontman: "Tak vás vítá největší sračka na Hrachovce!" Ke cti jim budiž připsán fakt, že nehráli žádné klasické odrhovačky, ale méně známé skladby jako třeba State Of Love And Trust nebo původně Youngovu Keep On Rockin' In The Free World. Tou se taky rozloučili a kytarista skrz retko v koutku úst volal: "Jóó, Čééský Bróód!"

V pět ráno už muzikou žila jen Semtex stage, areál zel prázdnotou a tisícem a jedna odpadků. Dvanáctý ročník festivalu Made in Valmez právě skončil. Díky bohu jsem byla ušetřena stavu nedělní kocoviny, anžto jsem si chytla jeden z mála ranních autobusů domů (kamarád místní jízdní řád popsal celkem trefně: samé kladívka, žádné křížky). Mám dojem, že mi pocit naprosté spokojenosti vydrží pekelně dlouho!

Fotky: Clou, Lus3, Priessnitz, Loco Poco, Hraczki
Autoři: www.xichty.cz: Tereza Pohunková, Lucka Rýdlová, Jiří 'Knut' Vyorálek