Midnight Party Festival, 15.7., Pacov

Protože jsem si sezónní vystoupení Waltari na konci května v Akropoli nechala hloupě ujít, bylo nasnadě navštívit jednu z jejich festivalových zastávek - časově i jinak nejvýhodnější mi přišel páteční minifest v Pacově. A ještě jsem si trochu rozšířila povědomí o české HC/crossoverové scéně.

Fakt, že pořadatelé a členové spřízněných kapel jsou taky publikum, musel stačit zahajujícím Mawataki. Někdo holt musel být první a černého petra chytil tento emo-core z Velkého Meziříčí. Nejméně šestičlenná kapela (zřejmě spíš lokálního významu) předvedla vcelku průměrnou, o pohybovou složku ochuzenou show, odlišující se hlavně přítomností zpěvačky a hráčky na flétnu (což občas nazvučení tělocvičny neustávalo). Ač frontman vřískal, co mu síly stačily, lidi se pořád nějak nechytali. Závěrečný potlesk byl spíš kolegiálně symbolický.

Za úplně jiný konec to vzala pětičlenná, více než cokoli jiného nu-metalová partička Shatter, která před dvěma lety předskakovala Soulfly. Ze všech přítomných (českých) kapel suverénně nejlepší. Mix Slipknot, P.O.D. a Korn lidi bavil, dokonce i mě bavil a to určitě nejsem fanoušek žádného z uvedených vzorů. Věcmi z aktuální desky Power In Us nalákali několikrát víc lidí a dokonce je donutili k pohybu, což se toho večera všem nepovedlo.

Jihlavské Mea Culpa bohužel postihla skutečnost, že hráli těsně před hlavní hvězdou večera. Automatický časový skluz a nedočkavost (dost možná i jejich vlastní) pak vyloučila jakékoliv natahování, takže jejich set byl hlasitý, divoký... ale především rychlý. Jako jediní se taky otravovali s nástěnným transparentem, což vyvolalo dojem jakési letité zvyklosti a zkušenosti; při bližším ohledání jsem zjistila, že kapela funguje od roku 2002, takže vlastně začátečnické nadšení. Nerozpohybovali tolik lidí, co Shatter, ale časové zařazení jim aspoň zajistilo více (byť náhodných) posluchačů. Kolem půlnoci se Mea Culpa rozloučili a vyklidili prostor zvukařům.

Finští Waltari se rozhodli, že sokolovnu nazvučí líp, ať to stojí co to stojí. Stálo to slabou půlhodinku, ale většina fanoušků byla trpělivá. A když na pódium nakráčel frontman Kärtsy Hatakka, už byli všichni "ready to have some fun". Po krátkém přivítání a pár poznámkách o klimatických podmínkách (ten den bylo opravdu neskutečné vedro a sokolovna neměla daleko k sauně, zejména později) rozpoutali takové menší peklo - už při prvních skladbách z posledního alba Rare Species se lidi mohli přetrhnout, kdo vyskočí výš a zařve hlasitěji. Zazněly pilotní One Day nebo Dreamworld, které dokonale fungují už na stříbrné placce - a naživo dojem jen potvrzují. Ještě intenzivnější reakce pochopitelně vyvolaly starší věci z desky So Fine! - hlavně stejnojmenná klasika a ujetá Piggy in the Middle, se kterou se frontman přemístil ke klávesám.

Vůbec si svoje nádobíčko mezi sebou celkem často prohazovali, méně znalý fanoušek mohl mít docela chaos zejména v postech klávesák a baskytarista. Za klávesama Kärtsy oprášil song I Wanna Be Your Color TV z alba Big Bang, prý ovlivněný Mr. Bunglem - tak tomu jsem se musela smát: složte nějakou ujetost a sveďte to na Mika Pattona! Došlo i na posvátné covery, jedním z nich byl No Limit od 2Unlimited a Anita s Rayem by byli z dovětku Symphony Of Destruction a vůbec celého podání určitě bez sebe.
Poslední skladbou/přídavkem byla Atmosfear. Ta recyklovala poslední zbytky energie, Waltari opustili pódium vyřízení a zpocení, ale evidentně spokojení. Na další pokračování při sto stupních pomyšlení nebylo, v následující pauze se většina odebrala dobít baterky na vzduch nebo k baru. Nebo rovnou domů.

Vystoupení českobudějovických Colp jsem z velké části prošvihla, a z toho mála, co jsem zaslechla, mi zalehlo v uších. Něco mezi jatkama a parním válcem.
Poslední kapele, pražským Fourth Face, nezbývalo než poděkovat všem, kteří zůstali -a nebylo jich moc- a nějak důstojně párty ukončit. Kapela, pohybující se někde na pomezí numetalu a hardcoru (slyšitelné, když se za mikrofon postavil pokérovaný basák v sukni), je mi známá spíš v souvislosti s tím, že její frontman se svou bokovkou Temperamento teď nedávno vypálil rybník všem účastníkům soutěže CocaCola Popstar (vděčné téma vtípků na adresu kapely). Ale i bez této informace borci nepůsobili, že by se brali nějak vážně, takže mě ani nepřekvapilo, že jednu z písní uvedli: "...a teď si dáme takové lehčí régéčko, jo?"

Docela povedená tečka za prvním ročníkem akce, která víc než festival připomínala spíš párty, i když, pravda, místního charakteru. Na druhou stranu, užít si Waltari v takové komorní atmosféře, to se jen tak nepodaří. Ještě než se sbalili, požádala jsem frontmana o krátký rozhovor, který bude na webu pozítří.

ilustrační foto: Ondřej Libý - Palác Akropolis