Shane MacGowan & Victoria Mary Clarke: Na tahu s MacGowanem

Kniha rozhovorů se Shane MacGowanem (narozen na Štědrý den roku 1957), které vedla jeho životní múza a ex-partnerka Victoria Mary Clarke, vyšla v Londýně před třemi lety. Více než pětisetstránkového spisku, prokládaného ukázkami MacGowanových písňových textů i básní, jeho původními kresbami i fotografiemi z rodinného alba, se celkem hbitě ujalo nakladatelství Maťa a nyní, pro tohohle nezdolného irského pijáka stylově v edici "Mezi loky", vydalo český překlad.

Jak autorka v předmluvě popisuje, z původního záměru sepsat klasickou biografii zůstala neproškrtaná interview, pořízená na různých lokacích od MacGowanova venkovského domu, přes zaplivané bary a letištní halu až po luxusní londýnskou restauraci vyhledávanou celebritami. Rozhodnutí nepsat klasický životopis muzikanta, ale zachovat více méně plynulý tok MacGowanovy výpovědi (při jednom z rozhovorů si na moment, zmožen alkoholem, zdřímne, ale vzápětí bez problémů naváže nit) bylo ku prospěchu věci. Navíc nápad, že rozhovory bude sepisovat právě bývalá partnerka, je přínosný v jedné neopominutelné věci: MacGowan se postupně rozmluví i o těch nejosobnějších záležitostech. Rozhodně nemáte pocit, že by na hrál divadlo. O bulváru, který se štrachá v soukromí, tady nemůže být řeč. MacGowan prostě není typ, který by měl problém říct veřejně o čemkoli a o komkoli natvrdo, co si myslí. Může si to dovolit.

Victoria Clarke se snaží v kladení otázek postupovat chronologicky, od MacGowanova dětství u strýce a tety na irském venkově, přes dospívání v Londýně, život na ulici, první punkové kapely, kterými prošel, k éře s The Pogues a k okolnostem jejího konce až k současnosti (jen tak mimochodem: MacGowan 8 let (!) nevydal novou desku...) Dotazovaný je živel, často přeskakuje od tématu k tématu, z jedné éry do druhé. Trochu zmatek, když si ale na jeho styl vyprávění zvyknete, ani to nevadí a text díky tomu v konečném efektu působí svěže.

I přes prodělané drsné zkušenosti včetně hospitalizace na psychiatrické klinice a opakované protialkoholní léčby ("Člověk musí mít absolutní jistotu, že to jeho tělo zvládne. Měl jsem hromadu chorob, mockrát mě ztloukli až do bezvědomí, strávil jsem hromadu času po nemocnicích, prožil hromadu horkejch chvilek, ale vždycky jsem se hrozně rychle zotavil... Mám podle mě pevnou a silnou konstituci, a to se u nás v rodině dědí...") je MacGowan dodnes nadmíru příčetný vypravěč. Lehce sentimentální vzpomínání na dětství včetně panoptikálního zástupu postav, které formovaly jeho přístup ke světu, je nabité černým humorem, takže záplavu historek, o jejichž totální věrohodnosti lze pochybovat, mu spolknete i s navijákem. Skvělé jsou pasáže o londýnské undergroundové scéně 70tých let, jíž byl Shane jednou z klíčových postav (vydával vlastní fanzin, motal se kolem kapel včetně Sex Pistols), a o okolnostech zrodu punku. Mají nespornou dokumentární hodnotu, subkulturní fenomény toho druhu jako vztahy mezi "mods", "lads", "soul boys" a "freaks" (mezi které patřil i MacGowan), hipíky a třeba původními skinheady nebo jeho postřehy o divokém životním stylu a módě té doby se čtou jedna báseň. V nejsilnějších momentech je MacGowan mistr vtipné zkratky a prostých, ale přímo do středu terče mířených postřehů.

Pro fanoušky The Pogues je klíčová vlastně jediná kapitola knihy, věnované nejvýznamnější folkpunkové kapele v dějinách. Z poznámek, roztroušených předtím v textu, tušíte, že tohle téma MacGowana pořád bolí. The Pogues považoval za svoje dítě, které se časem vymklo jeho kontrole, ztratilo původní kouzlo a on o něj ztratil zájem. Argumenty, proč k tomu došlo, jsou jistě jednostranné, ale například historky o práci ambiciózního manažera kapely Franka Murraye, jehož metody a spekulace o dalším směřování kapely vedly podle MacGowana postupně k rozleptání dobrých vztahů uvnitř "party kámošů", kteří spolu rádi pili a hráli, to všechno může být poučné i pro leckterou jinou kapelu. Přinejmenším jako návod jak včas rozpoznat vykuky, kteří se nalepí na kapelu, ze které cítí peníze a slávu, a vysají jí do poslední kapky. Nutno dodat, že neobvyklá otevřenost, s jakou v knize nahlas mluví o těchto neveselých záležitostech, měla očistnou funkci. Současný reunion Pogues, kteří příležitostně a s patřičnou slávou zahrají v původní sestavě se Shanem v čele, mluví za všechno.

MacGowan je nesmlouvavý kritik a věčně - i když dnes už jen slovně - navztekaný rváč, který se drží svých hodnot a ty, kteří je neuznávají, nemilosrdně stírá. Pro ostré slovo nebo příkrý odsudek nejde daleko, ale vždycky je šikovně obhájí. Zábavné jsou pasáže, kdy se vyjadřuje k práci kolegů ze šoubyznysu (Tom Waits, Steve Buscemi nebo Van Morrison z toho vyjdou víc než dobře, po jeho názorech na Micka Jaggera, Roberta DeNira nebo Micka Hucknalla radši zapátrejte v knížce). Byl vychován jako irský katolík (Victoria: Proč jsi věřil v učení katolický církve? Shane: Poněvadž mi to vtloukali do hlavy.), ale s věkem "naučenou" konzervativní víru, praktikovanou se zdravým odstupem, zpacifikoval taoismem, ke kterému se dopracoval přirozenou cestou. Jako většina Irů neskrývá svůj vyhrocený nacionalismus a pár prapodivných fórků na účet menšin je za hranicí vkusu liberálnějšího čtenáře. Některé jeho názory, hlavně ty, které se týkají vztahu Irů a Angličanů, znějí, vytrženy z kontextu, pozoruhodně: "Vždycky jsem si vyčítal, že jsem za Irsko nepoložil život, že jsem se nedal k IRA. Teda ne že bych jim to snad nějak pomoh vyřešit, to nejspíš ne. Ale i tak se trochu stydím, že jsem na to neměl žaludek. No, a právě Pogues mi pomohli se přes tyhle výčitky přenést. A když se na to dneska podívám, připadá mi, že jsem zvolil správně." Jindy může vytočit svým pohledem na drogy, které jsou po léta součástí jeho životosprávy: "Jsem toho názoru, že kdyby se kouření postavilo mimo zákon, okamžitě by vzniknul černej trh. Já tvrdím, legalizovat všechny drogy! To je jediný řešení." Taková představa se spíš blíží temným vizím P.K.Dicka, ale MacGowan to říká vážně, protože on, životní extrémista, měl štěstí a přežil.

V mnoha věcech se projevuje nebývalou soudnost, hlavně co se vlastní muzikantské dráhy týče. Střízlivě rozebírá písničky, které kdy složil a jednotlivá alba ("Vrcholu jsme podle mě dosáhli s albem "If I Should Fall In Grace With God"...a pak už to šlo v zásadě jenom dolů."), tahle místa jsou pro fanoušky asi nejpoutavější. Na jiném místě říká: "V zásadě už mám všechno za sebou. A dokázat všechno co člověk chce, je fakt něco úžasnýho, chápeš? A já si to zatraceně užil, užil a ještě jednou užil...i když vždycky bude pořád po čem pokukovat." Snad MacGowanovi chuť pokukovat kolem vydrží přesně tak dlouho, aby se nestal svou vlastní karikaturou, a byl tím, kým na jednom místě knihy sám říká, že by se chtěl stát, ale kým už podle všech příznaků dávno je: bardem, jehož písničky se staly součástí irské tradice.

Knížka má taky slabiny, ale nijak zásadní a přináší si je už z originálu. Hlavně v první čtvrtině se nevyhnete přihlížení švitořivým nebo hašteřivým chvilkám, u kterých Victoria a Shane, bývalý partneři a stále dobří přátelé, třetího svědka ani nepotřebovali. MacGowanovy historiky z dětství jsou párkrát zbytečně uplkané, sem tam se některá story po několika stranách zopakuje. Špetku úmornosti ale vykoupí devadesát procent stránek knížky, které jsou vtipné a zábavné a někdy i strhující nejenom pro skalní fanoušky The Pogues a MacGowana, ale i pro každého, koho zajímají názory chlapíka, který se rozhodl pro autentický život na hraně dokud mu budou stačit síly. Takže poučné pro život? Stoprocentně.

Zapomenout na poklonu překladatelce Jaroslavě Kočové by byla fatální chyba. Proniknout skrz chlapáckou, slangem prošpikovanou MacGowanovu mluvu a zprostředkovat zážitek tohohle typu vyžaduje talent, nadšení pro věc a je to kus práce. To, co na pěti stech stránkách překladatelka předvádí (mimo jiné zdatně proplouvá labyrintem obtížně dohledatelných reálií z irských kulturních dějin od druidů až po Joyce, kteréžto dějiny Shane rád, po svém a hodně vtipně interpretuje, jindy čtivě převádí do češtiny jeho básně a texty) zaslouží velké uznání. Je fajn vědět, že MacGowan u nás našel takhle blízce spřízněnou, navíc ženskou duši. Že se vloudilo pár překlepů není chyba její, ale redaktora textu.

Shane MacGowan se dnes těší kontroverzní pověsti. Pro jedny je geniálním muzikantem, oldchoolovým punkerským mentorem a živoucím kultem se vším co k tomu patří. Pro druhé směšnou troskou, která nezvládá svoje sklony k závislostem. Knížka "Na tahu s MacGowanem" dává za pravdu těm prvním a ukáže vnímavější části těch druhých, jak moc se pletli.

Na závěr pár citátů z knihy. Ty nejlepší samozřejmě vynechávám, abyste se měli na co těšit.

O šoubyznysu:
Nemůžeš čekat, že když proženeš citlivýho člověka typu Kurta Cobaina nebo Laury Nyro mlejnkem na maso, že na druhým konci vyleze celej a ještě k tomu dobře naladěnej. S největší pravděpodobností z toho nevyvázne bez újmy, o náladě vůbec nemluvě, naopak. Vyplivne ho to rozsekanýho na kousky, tak akorát zralýho do karbanátků... To máš jako kdybys dávala harfu, velice jemnej hudební nástroj, do mixéru a čekala, že až jí z něj vyndáš, bude hrát stejně krásně jako předtím.

O hippies:
Nesnášel jsem hippies. Ty jejich kecy o míru a lásce, nesnášel jsem vlněný ponča a kytky, nesnášel jsem jejich pitomý komunity... Mě zajímaly akorát drogy a rocková muzika.

O sexuální výchově v rodině:
Co se týče sexuální výchovy, táta mi řek akorát: "Víš jak ses narodil? Narodil ses z mýho pinďoura." Zbytek nechal na mojí představivosti.

O šťástných dobách v The Pogues:
Poměrně brzo jsme dosáhli toho, čeho jsem chtěl, abychom dosáhli... Dostat irskou hudbu do popředí zájmu. Zařadit ji mezi ostatní populární žánry jako kdysi. Pomoct mladejm lidem k tomu, aby si uvědomili, jakou maj za humnama fajnovou muziku. A my ji zrovna shodou okolností hráli. Jenže bylo potřeba ji víc přiblížit duchu dvacátýho století - rozumíš? Prostě jsme se do toho museli pořádně obout. Sebe jsme moc vážně nebrali, ale hudbu tu ano.