Colours Of Ostrava 05: Den první - Gipsy.CZ a Troissoeurs

A chcalo, a chcalo... Žádnými jinými slovy než parafrází těch z českého filmu Na samotě u lesa nelze lépe charakterizovat páteční festivalový den v Ostravě. S pátou hodinu odpolední odstartoval třídenní "barevný" festival v severomoravské metropoli - slovenští bratia Iné kafe byli připraveni na hlavním pódiu nazvaném Colours Music Stage na svůj punkový nářez, kterým zahájili nejpestřejší přehlídku kapel ze všech koutů světa, jakou bylo/bude možno tento rok na festivalových pódiích spatřit. Ale černé mraky, jež se zhruba hodinu před začátkem jejich vystoupení začaly stahovat nad areálem Slezskoostravského hradu a Černé louky, se pár minut před prvním opřením se do kytar změnily v neskutečný lijavec, který určil směr, jakým se bude počasí ten víkend ubírat. "Kaféčka" svůj koncert samozřejmě odehráli, dokonce s minimálním zpožděním (což je vůbec jedno ze specifik tohoto festivalu - začíná se přesně na čas). Jediným a vlastně tím nejdůležitějším záporem jejich koncertu tak bylo menší publikum, než by se očekávalo.

Krátce na to už byl na hradě připraven Gipsy.CZ (jinak je členem formace Syndrom snopp), aby představil svou sólovku nazvanou Ya Favourite CD Rom. Pršet sice nepřestávalo, ale naštěstí už nebyly přívaly tak silné a navíc už se všude začaly objevovat deštníky a pláštěnky, jak se postupem času ukázalo nezbytné potřeby každého návštěvníka, takže počet návštěvníků, kteří se přišli podívat na vystoupení Gipsyho, už nebyl nijak výrazně limitován počasím. Bohužel problém se objevil jinde - po prvních zhruba dvaceti minutách přestal fungovat proud a vypadalo to, že z koncertu nebude nic. Gipsy spolu s hráčem na housle Vojtou Lavičkou a kytaristou Patrikem Bangou však přetvořili jedno minus do obrovského plus a jejich koncert se pro mě osobně stal ten den jedním z nejpovedenějších. Nenechali se totiž znechutit, neodešli do backstage čekat, až se vše dá do pořádku, ale začali publikum bavit. Bez pomoci elektřiny se jim dařilo vytvořit rytmus pomocí tleskání, k němuž vyburcovali přítomné posluchače, a pak následovaly na místě improvizací přetvořené hity, z nichž největší úspěch měla bezpochyby skladba od Boba Marleyho No Woman No Cry, v jejímž refrénu se sborově zpívalo No, elektřina... Celá tato jedna velká akustická improvizace, při které se na hradě vytvořila nepojmenovatelná atmosféra stmelující tři baviče na pódiu a všechny lidi pod ním, trvala přes 20 minut, po kterých se podařilo elektřinu znovu uvést v provoz a mohl tak pokračovat regulérní koncert. Ten Gipsy zakončil bravurním beatboxem, kterým odprezentoval písně Fuck It od Eamona a Billy Jean od Michaela Jacksona. Odcházel s hlasitým aplausem a už v tu chvíli bylo jasné, že se tento koncert bezpochyby zapsal do dějin festivalu, což jen potvrdil fakt, že ještě v neděli večer jste kolem sebe mohli slyšet rozhovory, z jejichž útržků zaznívala slova jako Gipsy, hustý, no elektřina, fakt mazec...

Návrat zpět do podhradí, kde Slovensko mezi tím vystřídala Velká Británie v podobě skupiny Alabama 3. Stylově jsem tu u skupiny, avizované jako mix acid house s country, vydržel právě tolik skladeb, kolik ukazuje číslovka v názvu a pak jsem vcelku znuděn odcházel směr klub Marley. Pakliže se Britové později rozjeli, už to bylo bez mé přítomnosti. Chuť jsme si spravil právě na óčkovské scéně Star Guitar, kde nekompromisně hrábli do strun středočeští Ememvoodoopöka a už sám o sobě dost těžký vzduch tak ještě více zahustili svou směsí bicích, basy, kytary a starých analogových syntezátorů. "Emems" vydrželi v nervózním tempu celých šedesát minut a kdo oželel větší hvězdy, které ve stejnou dobu oblažovaly podhradí (o Alabama 3 už byla řeč), Černou louku (The Klezmatics) nebo Global Zone (Zagar), rozhodně nelitoval.

O půl deváté začal na hradě koncert "velké trojky" Muchow, Neuwerth, Švejdík, neboli projektu Umakart, na pódiu ještě doplněný o bubeníka Tomáše Neuwertha a klávesistu Jiřího Hradila. Kdo si před koncertem myslel, že spojení atmosféry hradu a "panelákové skupiny" nepůjde dohromady, krutě se mýlil. Rozvazbené tóny Muchowovy kytary proplouvaly mezi lidmi a linuly se přes hradby i do podhradí, jemný hlas Jaromíra Švejdíka do hradního prostředí zapadl dokonale a nad textem skladeb, ve kterých se objevovaly slova jako výtah, telefon, kafe z automatu, nikoho ani nenapadlo se pozastavit jako nad něčím pro prostředí hradu netypickým. Umakart odehráli výborný koncert, ukončený přídavkem v podobě vlastní verze Song 2 od Blur s výborným českým textem a předznamenali, že Kofola Stage ten večer nebude mít slabších skupin.

Po střídání se představila formace z úplně jiného kontinentu - Dobet Gnahoré z afrického Pobřeží slonoviny. Ve zhlédnuté zhruba půlce koncertu mě nejvíce zaujal zpěvaččin hlas - v programu se psalo: vokální kreace inspirované pygmeji - a já bych je jedním slovem a výstižněji počastoval synonymem jódlování. Pak jsem své kroky opět nasměroval do klub Marley, tentokrát na vyškovské Here. Nevím, jak to viděli ostatní, ale tomu koncertu prostě něco zásadního chybělo. I pomalé písně mohou být nabity energií, ale u skladeb zpívaných Valerie Chauvey jsem ji hledal marně. A přitom na deskách to všechno zní tak dobře. Možná udělalo své prostředí klubu, které bylo pro její jemný zpěv až příliš "undergroundové" , ale každopádně spolu s Alabama 3 pro mě bylo toto vystoupení největším zklamáním pátečního dne.

Ve 22:45 se na hradě objevili v domácích krajích poměrně častí hosté - tuvánští Huun-Huur-Tu. Ti předvedli hradnímu publiku alikvótní zpěvy se vším všudy, a ač někteří návštěvníci začali po prvních minutách zrychla odcházet se slovy typu: "Co to sakra je?", posluchači trpělivější a znalejší si jejich koncert vychutnali s radostí. Prupovídky mezi jednotlivými skladbami v těžko rozlousknutelné angličtině osvětlovaly, o čem jednotlivé skladby pojednávají a téměř v žádné nechyběla informace o koních - v krajině střední Asie zvířatech nepostradatelných. Znovu zafungovalo i jedinečné prostředí hradu, které této originální hudbě ještě přidalo na kouzelné atmosféře.

Jedním z největších vrcholů prvního dne bylo vystoupení belgických Troissoeur. Zadní stěna pódia v podhradí se zaplnila čtyřmi plátny, na která se během koncertu promítaly originální a dokonale promyšlené obrazy. Tak třeba na každém plátnu jezdilo jedno kolečko od nákupního košíku po betonové ploše, jindy se do rytmu pohupovala čtyři umyvadla, nebo pukala vyprahlá zem, aby se posléze znovu zacelovala - samozřejmě na každém plátnu zvlášť a s určitým časovým posunem. Už jen tento nápad by obstál sám o sobě, co teprve, když k tomu hrála tu zasněná, tu rozbouřená kytarovka s bubny podobnými těm, co používají třeba islandští Sigur Rós a do toho zpíval své texty dokonalým hlasem jeden ze čtveřice této obskurně nazvané party, která zní v překladu stejně jako hudebně naprosto odlišná česká skupina kolem Lou Fanánka Hagena... Byla to fascinující podívaná se silným emotivním zážitkem, který dal zapomenout na všechna příkoří, jež byla festivalu první den učiněna nevlídným počasím. Nový Thom York drásalo se mi na mysl ve stylu trýznivých melodií linoucích se z pódia při poslechu toho zvonivého hlasu, ale bez onoho specifického "kňourání". Sehnat jejich album bylo to první, co mne napadlo po skončení koncertu Troissoeur, protože, jestli je aspoň z polovičky tak dobré, jako jeho živá verze v páteční večer na Colours Music Stage, stojí rozhodně za poslech.

Největší hvězdou pátečního programu byli samozřejmě Trans-Global Underground, vystoupivší na již zmíněné, bezchybné páteční hradní scéně s titulem Kofola Stage. Zde se poprvé objevil nedostatek tohoto jinak výborně vybraného prostoru - jeho uspořádání a velikost. Hlediště bylo mnohem více roztaženo do šířky než do délky, což se ukázalo jako velmi nepraktické, především během nedělního vystoupení Asian Dub Foundation. Ale i na "TéGéÚčka" byl deštník na deštníku (po delší odmlce znovu začalo pršet) a pláštěnka na pláštěnce, a některým pozdě příchozím se kvůli nedořešenému prostoru nedostalo ani možnosti spatřit někoho ze skupiny na vlastní oči. Samotný koncert měl u publika odezvu značnou, jen mám ten pocit, že jsou již TGU tak nějak za zenitem. Nové album není nic převratného, stará známá písnička bez většího nápadu a živé předvedení už také není co bývalo. Většině publika, očividně si koncert užívající i s deštníky nad hlavami, však byla zřejmě jiného názoru.

Den skončil tak jak začal - obrovským slejvákem, za kterého odehrály své koncerty Farlanders, Estrada a Zdob Shi Zdub. Přítomen jsem nebyl ani na jednom, protože už jsem měl toho deště za první den až nad "deštník", ale co jsem měl možnost slyšet moldavské Zdob Shi Zdub cestou na noční autobus, valili do zajisté značně prořídlého publika nekompromisní směs world music ska a rocku bez skrupulí a nebýt toho proklatého deště určitě by přilákali na svůj našláplý set mnohem více lidí.

foto: Kryštofotí